Já král Zemín
"Šéfe, nevíte co je tohle za balík?" zeptal se šéfa, který seděl v kanceláří nad stohem papírů.
"Nečekám nic, je tam zpáteční adresa?"
Adresa tam nebyla, ve skutečnosti na balíku nebyla ani řádka a byl pouze převázaný provázkem. Nechal šéfovi balík dle instrukcí na kraji stolu a odešel.
Dneska byla v knihkupectví obrovská nuda a moc zákazníků se neobjevilo. To byl důvod proč zašel do zadní části, kam se během času nahromadily málo prodejné knihy. Některé tam ležely už pár let. Mimo balíku objevil i tenkou knížku, která měla přední desky naprosto nečitelné. Bylo v ní sotva 50 stran a ještě k tomu dost malého rozměru. Byl ale zvědavý a rád se hrabal ve starých zapomenutých knihách. Trochu doufal, že by mezi nimi našel ztracený poklad.
Otevřel ji a ani z první strany se mu nepodařilo zjistit, co je to za knihu. Když nebyly stránky zničené, tak byly vytržené. Rozhodně by jí neměl šéfovi ukazovat, jinak by vyletěl z kůže.
Namátkou začal listovat, sem tam přečetl pár odstavců, a zastavil se u stránky začínající nadpisem Já král Zemín. Muselo jít o soubor parodických příběhů a tenhle si dobíral krále. Takové knihy byly mezi lidmi dost populární, ale také to byl nebezpečný materiál. Stačilo, aby četník podobnou knihu u něho viděl a daná osoba mohla mít sakra problémy.
Jemu to ovšem nedalo. V knihkupectví nikdo nebyl a otevírané dveře by ho upozornili na zákazníka, mohl by knihu rychle schovat pod pult. Dal se do čtení.
Žil byl jeden ne moc krásný král. Někteří by se odvážili dokonce tvrdit, že byl ošklivý, ale takoví lidé se záhadným způsobem ztratili, aniž by po nich zbyla nějaká stopa. Pravděpodobně se odstěhovali, ale s určitostí to nelze říci.
Ten král se jmenoval Zemín První a byl skutečně ošklivý. Obličej připomínal vybledlý pergamenový papír, na který někdo vylil nejčernější kávu a přes všechny ty ohyby a záhyby se rozprostřely rozlehlé mapy jaterních skvrn, někdy též zvaných stařeckých. Král rozhodně žádný mladík nebyl a mezi prostým pražským lidem kolovaly řeči, zda-li král není již nějakou dobu mrtvý a jen mu to zapomněli sdělit.
Vlasy měl šedivé a tu a tam mu chomáč vlasů chyběl. Neexistuje přirovnání, kterým by se jeho vzhled dal vyjádřit. Vypelichaný pták by bylo sice nejblíže, ale bylo by to urážkou těchto opeřenců. Vznikl tak tajný spolek badatelů, kteří dnem i nocí bádali nad Slovníkem spisovné češtiny a pokoušeli se najít nebo vymyslet slovo takové, které se hned neurazí a samo neopustí své místo ve slovníku.
Seděl na trůně a oddával se jednomu svému zlozvyku, kterých měl opravdu hodně, a to pokuřování dovážených doutníků nevalné kvality, smrdící jako týden neprané ponožky v kombinaci s čerstvě zmoklým psem. Odklepával popel do popelníku, kam se ne vždy trefil, položeném na pravém opěradlo trůnu, kde se už obrousilo přesné kolečko a popelník tam šel vložit. S lehce nahnutou hlavou na stranu pozoroval okolní služebnictvo, jak se ve vzniklém kouřovém oparu dusí.
Usmíval se. Svaly ve tváři mu nefungovaly nejlépe a tak pouze v jeho představách existoval obraz úsměvu. Pozorovatel, který by vydržel nával kouře a dokázal by během záchvatů kašle svým uslzeným pohledem krále pozorovat, by jeho smích nazval spíše jakýmsi neurčitým a odpudivým šklebem.
Stejně jako strnulý král na trůnu se i dým odmítal kamkoliv pohnout. Usmyslel si, že když prošel ctěnými královskými plícemi osoby jako samotného krále Zemína, tak se i on stal šlechtou a může si dělat co chce, tedy i popírání samotné fyziky.
Král doutník dokouřil a nedopalek zanechal v přeplněném popelníku. Pokojné hradní ticho narušil zvuk vrzajících kloubů, jak se král pokoušel vstát z trůnu. Zuby trnuly a skelní tabule v oknech drnčely až přecházel mráz po zádech. Jeden ze služebnictva s dutým zvukem padl v mdlobách na zem.
"Odneste ho," zasípal král, "a až se probere, tak ho postavte ke zdi a zastřelte," dodal. Byl to jeho ranní rituál. Nebylo rána, aby jeden ze služebných neomdlel a král ho nechtěl nechat zastřelit, protože nedokáže řádně plnit svoje povinnosti a netěší se báječné přítomnosti krále.
Jiný sluha přistoupil ke králi a podal mu hůl. S ní se mu - za stejných a možná i hrozivějších zvuků vrzajících kloubů - podařilo vstát. Pomalu se belhal krokem opatrného opilce okolo trůnu ke dveřím, které vedly do jeho soukromých komnat.
Náhoda se rozhodla, jak už to s náhodou i bývá, že se v jeden okamžik stanou dvě věci naráz. Nevzdělaný člověk by řekl, že to byla shoda okolností, ale to by nebyla pravda. Proto se takovým lidem neděje nic náhodou, ale vždy za to může shodou okolností někdo jiný.
Sluha, po pečlivém zvážení všech možností, přistoupil k oknu a otevřel ho. Kouř, který se zuby nehty snažil popřít všechny zákony světového řádu, se chvilku v místnosti držel, ale pak ho lehký vánek stejně dostihl a on se začal oknem hrnout ven za pokřiku: "Svobodááááá!" což znělo spíše jen jako hučení právě vzniklého průvanu v místnosti.
Mírný vánek od otevřeného okna se opřel do králových ohnutých zad. V téže chvíli král - nikoliv náhodou, ale jak už bylo zmíněno mohla za to shoda okolností - zvedl nohu, aby mohl přejít dveřní práh, ale zvedl jí vysoko, což ho samotného překvapilo. Hlavou mu projela myšlenka, že je stále ohebný jako před 30 lety. Nezvykle vysoko zvednutá noha změnila královo těžiště neočekávaným způsobem a vánek, který se mu opíral do zad, měl za následek, že se král převážil a hlavou narazil o dřevěnou podlahu za zvuku dopadajícího pytle ho... ehm, mouky.
Služebnictvo chvíli nevědělo, co se stalo ani co by měli udělat. Dým se stále protahoval oknem a pomalu se začínalo vyjasňovat. Během pár sekund bylo vidět ležícího krále a přispěchali mu s velkou nechutí na pomoc.
"Je po něm," prohlásil zkušeně nejstarší z nich a prstem se nořil do záhybů kůže na krku, ale v obavách, že by o prst přišel rychle prst vylovil.
"Zavolám kouzelníka jako obvykle?" zeptala se nejistě služebná.
"Ano, zajisté," potvrdil sluha a služebná se otočila na podpatku a pomalým krokem vyšla z místnosti ven.
"Neřádi!" nadával král, který se průhledným pohledem díval na svoje ležící tělo a okolo stojící služebnictvo.
"Vůbec jim to není líto a podívejte se, jak si to dámička pomalu vykračuje. Však je to jenom pitomej král, on si počká," a dál zahrnoval nic netušící služebnictvo nadávkami.
"Tak už půjdeme, nemyslíte?" ozval se jemný hlas s podtónem záhrobí a šumem sypané hlíny.
"Eh, cože?!" otočil se král.
Před ním stála nevysoká postava v černém rouchu s kápí hluboko staženou, takže nebyl vidět celý obličej, ale pouze ústa a špička nosu s lehkým porostem vousů.
"Zemřel jste, pamatujete? Je čas jít," řekl smrťák.
"Jo takhle. Ne ne, to by nešlo. Vy jste tu novej co?" zeptal se král, který po očku stále sledoval dění okolo.
"A-ano," ozval se mírně zaskočený smrťák.
"Tak já vám povím, jak to tu chodí. Já umřu, přijde královský oživovač a ten mě přivede zpátky k životu," široce se usmál. Svaly mu opět fungovaly a nic ho nebolelo, připadal si teď opět jako mladík, "a ty se tu nemusíš dál zdržovat."
Smrťák o tomhle nic nevěděl a když mu v kanceláři předávali denní harmonogram, nebyla o tomto ani zmínka. Nejistě se podrbal na hlavě a než stačil králi něco říct, byl fuč.
"To je zase jednou služba," povzdech si smrťák a zmizel.
"Takže vy, sebranko nevděčná," král seděl opět na trůně a promlouval ke služebnictvu. Obličejové svaly už byly zase tuhé a ne zcela funkční a tak mluvil pomalu a mezi některými skupinami slov dělal až příliš dlouhou mezeru k nádechu. Projev byl dlouhý a vyčerpávající. Nakonec nařídil, aby všechny zastřelili. Co král netušil, že se nikdo těchto příkazů nedržel. Dobrého služebnictva byl nedostatek, tak se jen vyměňovali s těmi, co pracovali v částech hradu, kam král nikdy nechodil. A jelikož měl král špatnou paměť, tak si ani nevšiml, že někteří už mu kdysi sloužili a nechal je v minulosti zastřelit.
Dočetl příběh a v tu chvíli se z venku ozval jekot. Pohledem výlohou ven viděl, že se lidé okolo něčeho shlukli a četníci začali sjednávat pořádek. Vběhl do šéfovi kanceláře.
"Šéfe, něco se děje," zavolal na šéfa ode dveří a gestem ukazoval na opačnou stranu ven z knihkupectví.
Zveřejněno 2. července 2023
(upraveno 13. října 2023)