Kniha

Jakub Vlasák

1.

Uběhl zhruba týden od incidentu před knihkupectvím. Martin si dnes vzal v knihkupectví volno a nechal svého asistenta, ať se o celý obchod postará. Měl v něj naprostou důvěru, znali se už několik let a nikdy ho nezklamal. Věděl, že má ve zvyku si ve volnějším čase najít zapadlou knihu a číst si. Martinovi to nevadilo, asistent svoji práci nezanedbával a ještě nikdy se nestalo, že by ignoroval zákazníka nebo byl na některého hrubý.

Noc, stejně jako ta předešlá i noci předtím, nestála vůbec za nic. Noční můra s knihou v hnědé kůži se opět vrátila. Procházel ulicí, kterou nepoznával, za temné noci a okolo se převalovala mlha, která zakrývala výhled, takže nebylo vidět na více než 5 metrů. Plamen lampy stojící po levé straně se divoce mihotal. Přestože Martin necítil ani závan větru. Přímo před ním ležela kniha a když se k ní snažil přiblížit, nešlo to. Celá ulice se prodloužila, svět změnil perspektivu a pohyb vpřed se zpomalil do té míry, že to vypadalo, jako když chodí na místě.

Jak ráno po probuzení plynuly minuty, detaily noční můry se ztrácely. Martin si pamatoval pouze útržky, ale stejně jako předtím se nemohl zbavit skličujícího dojmu. Ještě nikdy se mu nestalo, že by se mu noční můra vracela tolik nocí po sobě a aby ve všech případech hrál hlavní roli stejný předmět.

Napil se už skoro vychladlého čaje, který od snídaně ještě nedopil. Nemohl knihu dostat z hlavy a snažil se dobrat k tomu, co mohla obsahovat. Než vyběhl společně s asistentem z knihkupectví k tomu mrtvému chudákovi na ulici, nestačil si ji pořádně prohlédnout. Na deskách nebyl žádný nápis a kůže vypadala dost staře. Vybavil se mu pocit v konečcích prstů, který se objevil po otevření knihy. Jako kdyby mu horda mravenců začala běhat po prstech a pocit se stupňoval. Během té krátké chvíle začal pociťovat bodavé jehličky, zapichující se hluboko do bříšek prstů. Pak odběhl a knihu nechal zaklapnutou na stole a na celý den na ni zapomněl.

Další den našel svůj stůl prázdný vyjma začernalých otisků. Vypadaly jako vypálené, ale daly se lehce smýt navlhčeným hadrem. První ho napadla magie. Chtěl se následující den vydat za známým. Sám magii nerozumí, takže by bylo vhodnější vyhledat někoho, kdo mu může poradit.

Mimo magii se mu nabízela alchymie jako další možné vysvětlení. Na knize nebyly žádné fleky nebo prášek, které by mohly způsobit podráždění. Minimálně nic z toho nebylo na první pohled vidět. Určitě existuje spousta lektvarů nebo jiných substancí, co dokáží vyvolat stejný pocit v prstech a nezanechají žádnou stopu. Nemohl tak snadno alchymii vyřadit. Jenže proč pocit ustal hned, jak se knihy přestal dotýkat?

Mimo mravenčení v prstech se mu od té doby začaly zdát noční můry. Proč by ale někdo napouštěl stránky lektvarem nebo začaroval knihu, aby vyvolala noční můry? Nedávalo to smysl, ale stejně tak nedávalo smysl, proč někdo za bílého dne na ulici rozpáře člověka.

Při setkání v herně mluvil o nočních můrách a knize i s Jakubem. Napadla je spousta alternativ a Jakub při své chabé znalosti magie i alchymie musel souhlasit s Martienm, že by o něco takového jít mohlo. Vracel se samozřejmě i k nalezené mrtvole, což samo o sobě muselo být traumatické. Martinův pohled prozrazoval Jakubovi hodně a věděl, jak moc ho situace trápí. I Jakub nakonec došel k závěru, že za pokus nic nedá a měl by zajít za svým známým do Institutu a zeptat se ho na odbornější názor.

I díky Jakubovi ho napadlo zeptat se svého asistenta, jestli nemá podobné noční můry. Knihu sice nedržel v rukou, tehdy byla ještě zabalená v papíru, ale za zkoušku Martin nic nedá. Před návštěvou Pražského Institutu Čar se ještě zastaví v knihkupectví a zeptá se. Chtěl na univerzitu jít už před týdnem, ale pak nad tím mávl rukou, že si s ním hlava jen hraje. Vidět na vlastní oči člověka zabitého dosti brutálním způsobem mohla být celá příčina toho, co se mu právě děje. Mozek si spojil několik útržků dohromady a stvořil šílené noční můry. Jenže týden přešel a noční můry neustupovaly.

Čaj nechal nedopitý. Nazul si boty, sešel schody a vyšel do teplého dne. Zrovna za lehkého skřípotu kol na kolejích a brzd přijížděla tramvaj. Skvělá výhoda mít zastávku tramvaje rovnou před barákem, tedy za předpokladu, že nepotřebujete mít klid. Vrzání a cinkání pronikalo i silnými zdmi a okny domů v blízkosti. Nic, na co by se nedalo časem zvyknout, ale noví obyvatelé s tím mají ze začátku poměrně problém. Naštěstí večer tramvaje nejezdí, v noci je klid, který ruší jen přehnaně hlasití sousedé nebo pořvávající opilci venku.

Naskočil do téměř prázdného zadního vagónu a tramvaj se, za odfukování kouře a páry, dala do pohybu. Vagóny tramvaje měly po vzoru svých vlakových předků podobnou vnitřní stavbu. K sezení sloužily dřevěné lavičky rozmístěné podél stěn. Stěny byly obloženy dřevem a nad úrovní opěradel laviček bylo rozmístěno několik širokých skleněných oken oddělených jen úzkou přepážkou. Ke stropu byly přidělány kovové háky s koženými řemeny pro držení se za jízdy stojícími pasažéry.

Tramvaj zabočila vlevo, projela několik zastávek, za typického vlakového kodrcání křižovala Koňský trh a snažila se nepřejet ignorující turisty. Když dojela k Jindřišské věži, Martin vystoupil. Knihkupectví sídlilo ve stejné ulici, jen se musel o několik metrů vrátit.

"Ahoj," pozdravil asistenta. Musel ho zaskočit a z pohybu, když Martin vešel, poznal, že rychle schoval rozečtenou knihu do police pod pultem.

"Dobrej šéfe. Nechtěl jste si vzít dovolenou?"

"Taky jí mám, jen jsem se přišel na něco zeptat," odpověděl Martin. Petr, jak se jeho asistent jmenoval, znervózněl. "Neboj, nevadí mi že si tu čteš, svojí práci nezanedbáváš. O tom to není."

Maličko se uklidnil. "O co jde, šéfe?"

"Jsi v pořádku? Jestli nemáš třeba špatné sny nebo něco podobného. Můžeme to tu na pár dní zavřít, ať si taky odpočineš. Zážitek z minulého týdne byl přece jen děsivý."

"Bylo to hrozný, ale jsem v pořádku," podíval se směrem ven, kde minulý týden leželo mrtvé tělo, a otřásl se. "Pár dní se mi vracely obrazy těla ve spánku, teď už je to ale dobrý. Vás to stále straší? Byl jste poslední dobou viditelně unavený."

"Stále mám špatné sny, asi mě to zasáhlo o něco více," odpověděl Martin. Přišel pouze zjistit, zda kniha ovlivnila i Petra, nebo ne. Nemusí mu říkat žádné další podrobnosti a znepokojovat ho víc, než je potřeba.

"Máte volno, šéfe. Běžte se projít, přijít na jiné myšlenky. Překvapte přítelkyni, společnost vám taky určitě pomůže," usmál se vlídně Petr. Na pohled se zdál opravdu v pořádku a z toho šíleného zážitku se také oklepal rychle. Nápad překvapit Markétu byl dobrý. Neměla sice překvapení moc v lásce, ale pro jednou se snad nic nestane. Prvně ale zaskočí na univerzitu a odpoledne může Markétu vyzvednout v práci. V mezičase si najde jinou zábavu, třeba zrovna již navrhovanou procházku.

"Máš pravdu, díky," také se usmál a zamířil k východu. "Hlídej mi to tu," dodal, než vyšel ze dveří ven na ulici.

Pražský Institut Čar měl několik fakult a shodou okolností Martinův známý vyučoval na té bližší z nich, Fakultě magických umění. Fakulty byly sice rozděleny, ale studenti i tak museli sem tam přecházet mezi nimi, když se potřebovali dostat na společné předměty napříč obory. K téhle se stačilo vrátit ještě o kousek dál ve směru, odkud přijel, projít ulicí na sever a ocitnout se u Staroměstského opevnění poblíž Havířské brány. Odtud už stačilo pár kroků a dostal se do ulice Ovocného trhu, kde stojí fakulta.

Klidnou chůzí míjel vchody do vysokých budov zastiňujících celou ulici. Přemýšlel, co Michalovi poví, a cítil se provinile, že si na něho vzpomněl po dlouhé době, až když něco potřebuje. Znali se několik let, Martin tehdy nově otevřel knihkupectví, Michal dokončoval studia a chystal se na profesorskou kariéru. Shodou okolností se potkali právě v knihkupectví, které bylo k fakultě nejblíže. Michal sháněl učebnice a během toho se s Martinem dal do řeči. Kdykoliv potřeboval knihu, zašel právě k Martinovi a postupem času si vybudovali přátelství. Dokonce se několikrát přidal k Jakubovi a Martinovi na herní večer v herně, alespoň než ho učitelství úplně pohltilo a přestal mít dost volného času.

Budova fakulty byla zvenku impozantní a baráky s oprýskanou fasádou v okolí z ní dělaly pěst na oko. Spodní část budovy tvořily světlé nažloutlé bloky kamene a na ty byly navršeny pálené cihly různorodé barvy od světle oranžové až po tmavě hnědou. Velká okna s dřevěným rámem byla vsazena do tvaru s lomeným obloukem. Vzdálenější část budovy měla bílou a trochu ušmudlanou fasádu s reliéfy nad vysokými okny a výrazným tmavým arkýřem. Všechny barvy budovy tvořily ohromný kontrast a většinu procházejících budova donutila zastavit se a na malou chvilku obdivovat jednoduchost a krásu.

Uvnitř budovy Martina uvítala chodba s klenutým stropem a malou recepcí. Postarší dáma seděla za přepážkou a tvářila se znuděně a nepřítomně. Martin k ní přistoupil a zeptal se, kde by právě teď našel profesora Michala Urazila. Se stejným znuděným výrazem se prohrabala papíry na stole, vytáhla jeden s načmáranou tabulkou, pohledem ho prolétla a odpověděla, že má právě hodinu.

"A můžu na něho někde počkat?"

"Hm, před jeho kabinetem," odpověděla.

Chvilku čekal, jestli ho sama navede ke kabinetu. Mohl by ovšem čekat věčnost a jen by se na sebe dívali, proto se zeptal: "Kde kabinet najdu?"

Výraz se jí od začátku nezměnil a z jejího chování stříkala lhostejnost proudem. Vysvětlila mu cestu, která zahrnovala projít dvůr do protější části budovy a spoustu odbočení vlevo, vpravo a jedno vystoupání schodů. Martin se pokusil instrukce zapamatovat a jen s tichým poděkovaním odešel.

Chodbou prošel ke dveřím vedoucím do otevřené chodby s týmž klenutým stropem. Otevřená chodba lemovala vnitřní dvůr vydlážděný kameny jako pěst. Každý krok se nesl chodbou a v tichu zněl jako několikanásobně zesílen. Chodba zahýbala vlevo a dle instrukcí měl Martin vejít do druhých dveří po pravé straně.

Uvnitř budovy musel zahnout nesprávně, nebo si cestu zapamatoval špatně, párkrát se vrátil a dal se jinou cestou, což ho nakonec zavedlo správným směrem a došel k dvojitým dveřím s mosaznou tabulkou, na které bylo vyryté jméno "profesor Michal Urazil". Nezbývalo nic jiného než počkat do konce hodiny, dle kapesních hodinek končila zhruba za 15 minut. Oknem mohl pozorovat prázdný dvůr a kousek oblohy s jasnou modří a párem bílých skvrn v podobě poletujících mraků.

"Neviděli jsme se pěkně dlouho," usmíval se Michal. Objevil se za rohem pár minut po skončení hodiny a Martina okamžitě poznal. Martinova návštěva ho dost překvapila, ale vlídně ho pozdravil a pozval ho k sobě do kabinetu.

Nabídl Martinovi židli k sezení a sám se usadil do židle u psacího stolu. Zpola otevřeným oknem do místnosti proudil vánek a čechral konečky Michalových středně dlouhých tmavých vlasů. Martin naposledy Michala viděl s téměř bezvousou tváří, ale teď měl vousy delší, o něco delší než typické strniště.

"Jak se ti daří? Knihkupectví stále funguje? Už před nějakou dobou jsem se chtěl zastavit omrknout knížky, ale nejsem schopný si najít čas," pokračoval Michal.

"Funguje a je stále nad vodou, až mě to samotného překvapuje," usmál se. "Nabral jsem i asistenta, ať se nemusím tolik honit. Je to dlouho, co jsme se viděli."

"Bohužel. Z větší části je to moje chyba, ale vyučování mi dává zabrat. Ještě chodíš s Jakubem hrát?"

Martin jen přikývl.

"Tohle není jen přátelská návštěva, co? Něco se děje?" zeptal se Michal.

"Je mi to blbý, dlouho jsme se neviděli a já nevím, kde přesně začít. Potřebuji poradit a nevím, kam jinam se můžu obrátit," sklopil hlavu a promnul si oči.

"No tak, co se děje?"

"Už týden se mi zdají noční můry. Strašně divné a opakující se. Začalo to po nálezu knihy..." A tak mu odvyprávěl celý příběh od nalezení knihy, přes zavražděného chudáka až po detaily nočních můr, které si pamatoval a napsal si je do sešitu. Snažil se toho vynechat co možná nejméně. Podstata nočních můr se popisovala složitě, ten tísnivý pocit a obavy.

"Hmm," zabručel Michal s hlavou opřenou. "Nemyslíš, že to celé souvisí s mrtvolou, kterou jsi viděl?" Martin se na něho podíval s lehkou beznadějí v očích, tak Michal rychle pokračoval. "Samozřejmě může jít o magii, ale proč by ti to někdo dělal?"

"Napadlo mě to, ale není divné, že se mi vrací pořád do nočních můr ta kniha? Fakt nevím, možná jen omyl. Třeba mi ta kniha neměla vůbec přijít do rukou a objevila se u nás čistě náhodou," opáčil Martin.

"Hlava není moc můj obor, v tom ti neporadím. Magie i lektvary můžou vyvolat tyhle stavy, ale většinou bývají sny a vidiny dost nahodilé a nesourodé. Ovlivnit něčí mysl takto konkrétně vyžaduje hodně dovednosti a aby to zvládla latentní magie v neživé věci." Tón jeho hlasu pomalu sestupoval, jak se mu v hlavě začaly rodit nápady.

"Je nějaký způsob, jak to zastavit?" zeptal se Martin.

"Když nevíme, o co přesně jde, tak ne. Sežeň si něco na spaní, to ti snad umožní se alespoň lépe vyspat," navrhl mu a přešel k malé knihovně v rohu místnosti.

"Máš alespoň představu, co by to mohlo být?"

"Malou, poptám se ještě kolegů a prohledám pár knih," vytáhl z knihovny jednu a položil si jí na stůl.

"Díky," pousmál se Martin.

"Uvědom si jednu věc, možná že v tom magie ani nic jiného není. Třeba jsi jen přepracovaný a poslední zážitek ti vyvolal takové stavy," poplácal Martina po rameni. "Pokusím se něco zjistit a když na něco přijdu, dám ti vědět. Alespoň toho využiji, ať se u tebe v knihkupectví zastavím."

Rozloučili se, potřásli si rukou, Martin odešel z kabinetu a vyrazil přibližně stejnou cestou, jakou přišel. Spleť chodeb vypadala v budově téměř stejně, nahlížel oknem ven a řídil se pohledem na vnitřní dvůr. I tak mu cesta ven trvala stejně jako cesta dovnitř. S recepční se ani nezaobíral, jen okolo prošel a vyšel ven před fakultu.

Odpoledne se téměř vůbec nepřiblížilo. S Michalem si povídal necelou hodinu a teď měl hromadu času, než bude moct vyzvednout Markétu z práce. Šel klidným krokem a přemýšlel, jak nejlépe zabít čas a nesedět jen někde v kavárně. Petr navrhoval procházku. To byl ostatně dobrý nápad. Slunce hřálo a svit Martinovi přece jen o něco zlepšil náladu.

Obešel roh fakulty a vešel do ulice ústící rovnou k Velkému náměstí. Už dlouho náměstím neprocházel, nebyl k tomu sebemenší důvod. I tady byli obchodníci rozmístěni napříč náměstím, ale jejich zboží bylo rozmanitější, přestože se převážně jednalo o látky a nástroje. Potraviny jako na Havelském trhu by se tu hledaly obtížně a kvůli tomu Martin navštěvoval Velké náměstí opravdu zřídka.

Na východní straně u budovy Staroměstské radnice stál početný dav lidí. Kvůli nim nebyla vidět dřevěná vyvýšená konstrukce, pouze pár jejích trámů vyčuhovalo nad hlavy davu. Všeobecný hukot povídajících se nesl celým náměstím.

Martinovi bylo naprosto jasné, co se děje. On se takových akcí neúčastnil a teď už na ně sotva měl pomyšlení, přesto se zastavil. Na moment se rozhostilo ticho, popravčí vystoupal nahoru za doprovodu několika vojáků a muže v řetězech. Nyní stáli nad hlavami přihlížejících. Opět se spustil hukot, tentokrát hlasitější, a mnoho z přihlížejících začalo po odsouzeném házet vším, co měli zrovna po ruce.

Popravčí tam jen stál s netečným výrazem někoho, koho se celá situace téměř netýká. Sekeru s topůrkem dlouhou jako paže dospělého a širokou čepelí držel v pravé ruce a přihlížel činění davu.

Vojáci stojící pod konstrukcí začali lidi zklidňovat, ale ne zase moc dychtivě. Dav se potřeboval vybít a vězeň byl vhodný cíl. Stále byly slyšet nadávky, ale dav už se téměř uklidnil. Nad jejich hlavy vystoupal dobře oděný muž se stočeným listem pergamenu, rozevřel ho a hlubokým jasným hlasem začal z listu číst.

To byl pro Martina impuls, aby se vydal dál na cestu. Věnoval celému představení ještě pár pohledů.

Odsouzený tam stál s pohrdavým výrazem a prohlížel si tváře v davu. Slunce se ještě drželo více na východu, od doby, co Martin odešel z domu, uběhlo teprve pár hodin, a oslepovalo odsouzeného. Jeho přivřené oči svítily v černém obličeji.

"Otrok," pomyslel si Martin. Byl vychován ve víře, že černý muž je ztělesněné zlo a je potřeba ho zkrotit. Stejně tak se mluvilo i o trpaslících a elfech. Problém s posledně zmíněnými byl, že se dokázali velmi účinně bránit. Většina trpaslíků vydá silou za dva dospělé muže. Elfové jsou zase jako lidé. Houževnatí, bystří a díky svému elfskému původu mají přirozenou schopnost ovládat magii. Ne že by se magii nemohl naučit každý, ale elfové se s některými schopnostmi rodili.

Černoši pocházeli z jižních zemí až za Středozemním mořem. Vyprávělo se o nich, že jsou to nevzdělaní divoši. "Možná, kdyby jim někdo dal šanci," zabrumlal si Martin pod vousy. Leč dnešní doba vyžadovala pracovní sílu. Nastala revoluce v mnoha odvětvích a jen za poslední rok se vynálezcům podařilo vylepšit existující stroje natolik, že se výroba zrychlila a počet volných pracovních míst se zvedl dvojnásobně.

Otroctví v Českém království není velmi populární, ale jako země v srdci evropského kontinentu se tu střetává mnoho obchodních tras a to i ty otrokářské. Obchodníci nabízejí otrockou sílu zejména cizincům, kteří si právě sem dojíždí vybrat z široké nabídky. A že nabídka tu bývá opravdu velká. Převládají černoši, na seznamu najdete ale i lidi všech barev a tvarů, trpaslíky, elfy a sem tam i nějakou nebezpečnou potvoru, které rádi kupují potulní umělci do svých představení podivností a zrůdností v cirkuse.

A co by to bylo za otrokáře, kdyby nenabízeli také ženy nebo děti. Ženy sice neměly sílu, ale své uplatnění našly v domácnostech šlechty jako služky a nebo v horší variantě v bordelu jako prodejné děvky. Bordely tohoto typu měly poptávku velkou. Ženské přicházely od otrokářů v bídném stavu a jejich noví majitelé se k nim rozhodně nechovali o nic vlídněji. Nehledě na jejich práci a podmínky, v kterých po pár měsících chytily nějakou nemoc. Majitelé se jich proto co nejdříve zbavili.

Během přemýšlení přešel Martin okolo Staroměstské radnice. Už neměl výhled na popravu, jednak ji nechal za sebou a jednak mu ji skryl roh orloje.

Ozval se zvuk zvonu a orloj ožil. Sošky na kraji se začaly pohybovat v pravidelném rytmu, dvířka nad ciferníkem astrolábu se otevřela a objevovaly se v nich dřevěné figurky. Martin byl pohledem k orloji přitahován a nemohl odtrhnout oči od té podívané.

Uvědomoval si, že uvnitř budovy musí být nesmírně složitý stroj pohánějící všechny ciferníky. K tomu všemu dokázal každou hodinu spustit jak zvon, tak figurky a sochy. Bylo to neskutečné.

Bim. Socha smrtky v podobě kostry tahala za provaz a otevírala čelisti.

Bam. Socha jakéhosi učence otevírala a zavírala knihu.

Bim. Tupý náraz a výkřik po pravé straně. Naprosté ticho.

Přišel šok. Martin se zmateně rozhlížel a nemohl si dát myšlenky dohromady. Něco se stalo, nebylo to jen prosté očarování krásou orloje. Chvilku ještě stál a začínal se vzpamatovávat. Pak se i dav od popravy začal rozcházet a to stačilo, aby se i on pohnul.

Bezmyšlenkovitě začal bloudit ulicemi. Otevřenými okny se do ulice nesly hlasy, hádky a dunění kladiv nebo zpěv. Směsice všech zvuků a akustika ulic z nich tvořila jakýsi pouliční orchestr, tak unikátní pro každý kout Prahy a přitom totožný pro všechny ulice světa.

"Možná procházka nebyla zase tak dobrý nápad," napadlo Martina. Vůbec si neuvědomoval, kudy jde. Nohy ho nesly náhodnými směry a pokud byla ulice víc zaplněná lidmi, dal se jinou.

"Bude lepší jít domu," usoudil. Byl ve stejném stavu jako po probuzení z nočních můr. Rozhlédl se. Poznal pár ulic, to ho navedlo na nedalekou Zderazskou bránu a odtud je to jako by kamenem dohodil domů. Sedne si v klidu doma, zkusí si dát myšlenky dohromady a vymyslí, jak přečkat několik hodin, než bude moci vyzvednout Markétu v práci. Možná něco užitečného, co mu pomůže přijít na jiné myšlenky.

2.

Doma měl uklizeno, přinejmenším na svůj standard. Dobrovolně uklízet chtělo už notnou dávku zoufalství a Martin zoufalý byl. Hned potom si šel lehnout a překvapivě se mu podařilo usnout. Neklidné sny ho stále pronásledovaly, po probuzení si pamatoval pouze útržky a cítil se více odpočatý než ráno. Obvyklá noční můra se nedostavila.

Vyčkával před Markétinou prací, kapesní hodinky ukazovaly patnáct minut po čtvrté hodině. V tuhle dobu Markéta z práce odcházela, několikrát ji přesně v tenhle čas vyzvedával, teď ovšem nikde nebyla. Do banky nevcházelo ani z banky neodcházelo mnoho lidí, určitě by si jí všiml. Nepřehlédl by ji, tím si byl jistý. Třeba je v práci dnes déle?

Uteklo dalších deset minut a Martina se zmocnila nervozita. "Snad se nic nestalo. Zkusím se zeptat uvnitř."

Přešel ke vchodu do banky a vstoupil.

Uvnitř již v minulosti byl, několikrát zde ukládal peníze z knihkupectví, aby měl stranou záložní finance pro případ nouze. Věděl, že musí vyjít středovým schodištěm nahoru, pak se vydat jedním z krajních schodišť o další patro výš a naproti schodišti do posledního patra projít dvojité dveře vedoucí do hlavního sálu banky.

Na kamenném schodišti byl umístěn koberec a na každém schodu byl přichycen mosaznou tyčí ke schodu, aby se tím zabránilo zkrabatění. Zábradlí bylo zhotoveno z masivních kusů žuly, na jejichž rozích byly umístěné lampy. Každá část stěn byla nějak zdobena. Zapuštěné náznaky sloupů, malby na jinak holých zdech zachycující historická období a události a oblouky průchodů. A vše bylo podtrženo mozaikou tvarů na podlaze z velkého množství barevných žulových kousků. Už pouhým vzhledem působil vnitřek budovy neskutečně honosně a draze.

Hlavní sál byl prostorná část banky, na jejímž konci tvořily stěny kruhovou výseč - celý prostor vytvářel ovál s rovnými stěnami vlevo a vpravo a rovnou stěnou s vchody. Ve stěnách byly obří otvory a do nich zabudované přepážky s mosaznou cedulí a textem, co u přepážky lze vyřídit.

I zde byla výzdoba velkolepá. K ostatním prvkům se přidala řada soch na obvodu třetího patra. Strop haly končil se samotnou střechou budovy, neboť strop zde tvořil čtverce skleněných tabulí propouštějící denní světlo. Vedle soch byla okna kanceláří, z nich se mohli pracovníci dívat na návštěvníky banky, jak se pod nimi hemží a vyřizují svoje záležitosti.

Po levé straně visela tabule s nápisem Informace a protože Martin neměl přístup do kanceláří, šel se zeptat po Markétě k nim. Chvilku spolu mluvili - na rozdíl od ženské na Fakultě byla tahle velmi příjemná - a nakonec mu řekla, že Markéta už pár dní nepřišla do práce. Nikdo o ní nic nevěděl.

"Děkuji," usmál se a vyrazil ven z banky, zastavil se venku před vchodem.

"Tohle se Markétě nepodobá," pomyslel. "Ve včerejším dopise nepsala, že by byla nemocná."

Byl na vážkách, jestli si dělat starosti a jít ji zkontrolovat domů, nebo počkat na dopis. Měla ráda svoje soukromí a překvapení pro ni byla stresující. I s tím, že na ni počká před prací, váhal. Starost byla větší a jestli tím Markétu naštve, budiž. Měl ji rád a chtěl se jen ujistit, že je vše v pořádku.

Adresu si pamatoval - psal ji už kolikrát na dopisní obálku. Stál před vchodem a nemohl se přinutit vejít do domu. Zlá předtucha? Cítil neklid, ale ne stejný neklid jako za poslední týden. Tenhle se mu zdál více konkrétní. Vstoupil, v přízemí se nezdržoval a rovnou vystoupal schody do prvního patra. Obešel dveře, přečetl všechny cedulky a když nenašel žádnou s Markétiným jménem, pokračoval do druhého patra.

Nemusel ani opakovat předchozí postup, první dveře, ke kterými došel, na sobě měly cedulku Adamová.

Zaskřípání schodu donutilo Martina ohlédnout se. K němu šel neholený chlap v zašpiněné lněné košili a v ruce držel obušek nebo něco, co ho velmi připomínalo. Než Martin vůbec stačil zareagovat, chlap ho prostrčil dveřmi. Vůbec si nevšiml, že byly otevřené.

"Výborně, náš host konečně dorazil," ozval se Markétin hlas. Dveře bouchly a chlap Martina popostrčil dál do místnosti. Tam seděla Markéta u stolu. Vypadala zuboženě a neučesaně. Úsměv měla od ucha k uchu.

"Co se děje? A kdo je tenhle? Nebyla jsi už pár dní v práci," zeptal se v šoku Martin. Mimo Markétin vzhled na ní bylo něco divného, snad výraz v očích se změnil.

"No tak, posaď se přece, ať mi nevyneseš spaní nebo jak se to říká," zasmála se. Když se ani nepohnul, chlap za ním ho silně strčil, až přepadl o opěradlo židle.

"Prosím," ukázala na židli. Martin se posadil.

"Řekneš mi, co se děje?" žadonil Martin, nevěděl, co si o celé situaci má myslet. Markéta změnila chování, nepoznával ji, a ještě navíc byla ve společnosti jakéhosi pobudy.

"Musím ti poděkovat. Ušetřil jsi mi spoustu práce s hledáním. Sice bych jí našel tak jako tak, ale díky tobě mi to trvalo mnohem kratší dobu." Zase ten úsměv. Vůbec k Markétě neseděl.

"Našel? O čem to mluvíš?"

"Tohle přeci," ukázala na malý stolek u okna. Ležela na něm kniha v hnědé ošuntělé kůži, přesně ta kniha, která ho strašila v posledním týdnu ve snech a kterou objevil jeho asistent Petr v knihkupectví.

"Ty?" vyhrkl Martin. "To přece není možné. Proč? Co se zatraceně děje?"

"Hledám ji už dlouho, proč, to tě nemusí zajímat. Díky ní jsem zjistil, že potřebuji ještě jednu věc." Zvedla se a došla ke knize. "Něco velmi velmi důležitého. Tebe," přejela prsty po hřbetu.

"Mě?"

"Zajisté, tebe. Jen a jen tebe." Odvrátila hlavu od knihy a podívala se Martinovi do očí.

Byl si naprosto jistý, že tohle nemůže být Markéta. Takhle by se nikdy nechovala a její oči nyní vzbuzovaly strach. Neměla vlídný pohled, jak si ho pamatoval, teď v něm byla zloba a zákeřnost.

"Co jsi zač?"

"Hošánkovi začíná svítat. Tím lépe," usmála se.

"Kde je Markéta, co se s ní stalo?"

"Konečně správné otázky!" Zazubila se. "Je tady, v tomhle těle, jen zrovna není u kormidla."

"Co s ní chceš? Vypadni z ní!"

"A to přesně chci udělat, nemusíš se bát. Můžu ti slíbit, že ještě dnes odsud vypadnu. Ty mi v tom pochopitelně musíš pomoci."

"Jak ti mám pomoct? O magii nic nevím."

"Ani nemusíš, prostě tu v klidu seď a poslouchej." Přešla zpět k židli a sedla si naproti Martinovi. "Miluje tě. Neustále bojuje o nadvládu svého těla, je to až roztomilé."

"Tak ji nech. Jednoduše odejdi, kam chceš," navrhl zoufale Martin.

"Není to tak jednoduché, alespoň zatím. Miluješ ji?"

"Ano," vydechl skoro okamžitě a bez váhání Martin.

"Skvělé. Cítím, že ano. Chce ti toho tolik říct. Pamatuješ si, když jsi ji poprvé políbil?"

"Byla jsi hrozně nervózní, ucukla jsi. Potom jsi mi polibek sama opětovala," odpověděl Martin, jako kdyby mluvil s Markétou. Měl slzy na krajíčku.

"Anóó, smutek. Krásná lidská emoce. Slíbil jsem ti, že tohle tělo opustím a svůj slib dodržím." Kývla na chlapa. Martin na něho naprosto zapomněl, jen tam stál a ani nedutal. Teď přešel k Markétě, v ruce stále držel obušek. "Přejdeme k akci," mrkla na Martina.

V mžiku se ozvala dutá rána, chlap udeřil Markétu obuškem přímo do břicha. Martin hned vyrazil vpřed, chtěl přeskočit stůl. S úsměvem na tváři se na něho Markéta podívala a neviditelná síla ho přišpendlila zpět do židle.

"Pomó..." Výkřik nedokončil. Stejná síla držící ho v židli mu nedovolovala vydat ani hlásku.

"Přece nechceš zkazit zábavu." A další rána obuškem dopadla na Markétin bok.

Martin tam seděl, bojoval vší silou a cítil naprosté zoufalství a vztek. Nechápal, co se děje. Pozoroval, jak chlap Markétu mlátí, z úst mu nevycházel žádný výkřik, pouze vnitřně křičel na celé kolo.

Nezdálo se, že to, co se v Markétě skrývá, cítí bolest. S každým úderem se Markéta podívala na Martina a s každým úderem měla širší a zlověstnější úsměv. Zmítal se v židli, ale neviditelné síla ne a ne pustit. Ani neměl pocit, že by trochu povolila.

Na několika místech měla roztržené šaty. Krvácela na obličeji, nos měla nakřivo a plivala krev. Chlap jí šaty roztrhl a odhalil ji od břicha po ňadra. Nesnažila se zakrýt, jen tam stála a dívala se Martinovi přímo do očí. Chlap si zatím odložil obušek a od pasu vytáhl nůž.

"Líbí se ti představení?" zeptala se bytost v Markétině těle.

Stále bojoval, zoufalství bylo pomalu nesnesitelné. Pozoroval zubožené a krvavé tělo Markéty. Brečel, nemohl nic dělat, věděl to. Přesto nepolevil a pořád se snažil osvobodit, aby se mohl na chlapa vrhnout a rozbít mu hlavu čímkoliv, co by měl v tu chvíli po ruce.

"Vidím, že líbí. To jsem rád." Chlap Markétu řízl do břicha. Špičkou nože jezdil sem a tam a zanechával na její kůži krvavé cestičky. Na pár místech zajel hlouběji až do masa. Markéta se smála.

Začal být vysílen. V zoufalém boji neustával, ale blížil se na pokraj jak fyzické, tak duševní síly. "Ať už to skončí," říkal si v duchu.

Všechny její rány jen slabě krvácely, ale ne natolik, aby vykrvácela. "Nechce jí zabít," uvědomil si Martin. Objevila se v něm malá naděje. Až se odsud dostanou, bude o ní pečovat. Postará se, aby byla zase v pořádku a všechny rány se zahojily.

"Ne, nedostaneme se odsud," pomyslel si. Napadla ho jen zoufalá naděje v posledních okamžicích, než přijde to, co mělo přijít od začátku.

Podélně Markétu řízl přes obě ňadra. Martin se odmítal na celý výjev dívat a zavřel oči. Slzám to nezabránilo téct dál.

"Ukončeme to," ozvala se Markéta.

Nechtěl otevřít oči a zároveň chtěl naposledy pohlédnout Markétě do očí. Vidět její záblesk někde za ukrývající se zlobou. Neviděl nic, pouze chlapa s nožem přistupující zezadu k Markétě. Levou rukou jí vzal za vlasy, stáhl jí hlavu dozadu a nožem přejel přes obnažený krk.

Krev z tepen vystříkla, několik kapek dopadlo až na Martina. Už se nedalo nic dělat, tělo Markéty se sesouvalo na podlahu. Pak přišel záblesk oslepujícího světla. Viděl v něm groteskní postavu. Celá chlupatá, na hlavě dlouhé rohy a zlobu v očích. Přesně tu zlobu, kterou viděl u Markéty.

Cítil náraz, jako kdyby ho nabral slon a zahodil. Narazil do zdi za sebou, praštil se do hlavy, židle se rozpadla a Martin skončil na podlaze. Než ztratil vědomí, viděl Markétu s doširoka otevřenýma očima ležet na podlaze. Poté vše zčernalo.

Zveřejněno 24. července 2023
(upraveno 1. srpna 2023)