Ona

Jakub Vlasák

1.

Konec roku byl pro Martina náročný. Seděl doma a půlnoc se pomalu blížila. Z okolních bytů bylo slyšet plno hlasů lidí, kteří oslavovali příchod nového roku. Neměl nikoho, s kým by mohl slavit. Ne, že by v minulosti slavil, i když měl s kým.

Koukal z okna, za kterým se sotva znatelně sypal sníh ozářen z pouličních lamp a přemýšlel. Okolní hlasy mu vnesly do hlavy vzpomínky. S přítelkyní se rozešli už před dvěma roky. Těch pár kamarádů nebo kamarádek, které mu zbyly, slavily se svými partnery. Nikdo ho navíc ani nikam nepozval.

Z rozchodu si nedělal takovou hlavu, věděl, že udělal správnou věc. Bylo znát, že on vidí jejich vztah v jiném světle než ona. Byla jeho přesný protiklad. Martin se držel od ostatních dále a neměl takovou potřebu udržovat s někým kontakt, samota byla pro něj ideální, ale jednou za čas i on potřeboval alespoň krátký kontakt. Jí nedělalo problém diskuzi začít, ale její povaha byla převážně samostatná a neměla potřebu spoléhat se na nikoho dalšího.

Myslel si, že pro vztah nemá ty potřebné vlastnosti. Znal svoje negativní stránky a nechtěl, aby další vztah dopadl stejně. To ho vedlo k rozhodnutí, že vztah cíleně nehledal. Co mu ale chybělo, bylo obyčejné ženské objetí a vlídné slovo. Cítil se osamělý, ale zároveň si uvědomoval, že vztah nechce.

Chvilku ještě seděl u okna, myšlenky mu vířily v hlavě a snažil se je utřídit. Občas ho tahle špatná nálada přepadla a pak s ním nebyla zrovna řeč. Tušil, že je na něm špatná nálada znát, ale i tak se ji snažil co nejvíce maskovat. Nechtěl svoje negativní myšlení přenášet i na ostatní, což byla jeho další hrozná vlastnost. Říkal si, že i oni mají svých starostí dost a nemusí jim přidávat svoje vlastní, ať už záměrně nebo ne.

Zima pomalu ustoupila a vystřídalo ji jaro. Slunce pravidelně vykukovalo zpoza mraků a všechen sníh jeho svitu podlehl už několik týdnů zpět. Martin byl zrovna na cestě do herny, kde se pravidelně scházel s kamarádem a sem tam dalšími pár přáteli, a hráli nejrůznější stolní hry. A tam ji i potkal nebo přesněji řečeno ji zahlédl.

Měla neuvěřitelné dlouhé tmavé vlasy stažené do culíku. Tvář byla vlídná, ale působila trochu vylekaným dojmem. Tmavé oči měla sklopené ke stolu, zatímco se ostatní přísedící bavili hrou nebo diskuzí, a něco si prohlížela. Lícní kosti měla trochu vystouplé a všiml si i lehce špičatých uší, což znamenalo, že je elfka. I většina z přísedících u jejího stolu byli elfové.

Překvapilo ho to, protože se ničím výrazně nelišila od jiných žen, které potkával zde nebo v knihkupectví, které vlastnil. Přesto se na ni neustále musel koukat, myšlenkami odbíhal od rozehrané hry, zahrál i několik tahů v rozporu s pravidly a až na jedno kolo všechny hry prohrál, což nebylo ani nic podivného. Bylo na ní něco roztomilého a velmi sympatického, jen nedokázal s určitostí říct co.

"Co se děje?" zeptal se Jakub, s kterým zrovna odcházeli z herny, a vytrhl Martina z chvilkového zamyšlení. Byl to jeho nejstarší kamarád a v posledním roce i kumpán ke stolním hrám. "Zdáš se trochu mimo."

"Nic se neděje, jen toho mám hodně na mysli. Práce, knihy, však to znáš," odpověděl Martin, nepřestávaje myslet na elfku.

"Když si o tom budeš chtít promluvit, víš, kde mě najít," usmál se Jakub, potřásli si rukou a vydali se každý na opačnou stranu ulice.

Bylo už pozdě, ale poslední zbytky denního světla se stále držely v ulicích. Ulice byly téměř prázdné, jen tu a tam někdo pospíchal z práce či hospody domů. Když z nich nebyl cítit kouř a olej, táhlo z nich pivo nebo jiný silnější alkohol a zůstával viset ve vzduchu než ho odvál slabý vánek.

Martin nepil, protože věděl, co s ním alkohol dělá. Špatná nálada se akorát stupňovala a ač mu alkohol rozvazoval jazyk, neměl z takových konverzací dobrý pocit. Chtěl se držet svojí povahy, takže si zvolil přístup abstinenta. Tohle mnoho lidí nechápalo a to i díky tomu, že Češi jsou národem holdující alkoholu, zejména pivu. Velkou měrou ke konzumaci alkoholu přispívají i trpaslíci, ale u těch se nedá pomalu ani představit, že by vynechali jeden korbel piva denně a pořádnou rvačku k tomu. Bylo i bezpečnější se hospodám vyhnout, Martin nebyl kdoví jaký rváč.

"Nechceš si zašukat?" ozvalo se z protější strany ulice. Stála tam žena v docela obyčejných šatech a koukala přímo na Martina. Ve stejné chvíli se začalo ozývat vzdychání z potemnělé uličky za ní. Ta se jen pousmála. "No tak, taky si užijeme, co ty na to?"

"Ne, díky," odmítl děvku tichým zaskočeným hlasem a rozešel se ulicí dál.

"Děvka ti není dost dobrá, co?!" zařvala za Martinem, který přidal do kroku a ignoroval její řev.

Noční Praha byla zvláštní. Všechna zákoutí a osvětlené uličky utvářely tajemný pohled, pro cizince vskutku úžasný. Několikapatrové domy byly nejrůznějších barev a fasády zdobeny reliéfy a obrázky. V noci se vše podtrhovalo hrou stínů z lehce se kývajícího plamene plynových lamp. Vzápětí přijde k cizinci drsné vystřízlivění, když ho za takové noci přepadne lupič. V lepším případě skončí zmlácený a bez šperků a peněz, v tom horším se o něj následující dny budou zajímat četníci a lékař, ale jemu už bude celá situace jedno. Naloží ho do dřevěné rakve a tím budou jeho starosti naprosto u konce.

Děvek se najde v ulicích dost a můžete se být jistí, že když je venku ona, její ochránce nebude daleko. Je to docela velké lákadlo pro cizince, kteří si do Prahy vyráží přesně za tímhle typem povyražení. Praha je tím nechvalně proslulá a najde se zde i velké množství bordelů. S děvkou si tam užijete v pohodlí a to se odráží i na ceně takového povyražení. I přes cenu se najde dostatek zákazníků, kteří bordel vyhledají, a připlatí si za jejich služby.

Martin dorazil domů, když už byla venku úplná tma. Na ulicích se nebál, neměl nic tak moc cenného, co by se dalo ukrást. Nosil s sebou lovecký nůž, ale nebyl si jistý, jestli by ho vůbec dokázal k obraně použít. Beztak si lupiči vybírali právě cizince, kteří měli nabité peněženky, namísto místních. A poznat cizince nebylo zase tak těžké.

Osprchoval se, podíval se rychle do sešitu, který používal pro nejrůznější zápisky a plánování schůzek, a šel si lehnout. Zítra ho čeká schůzka s klientem, aby projednali nové možnosti tisku. Martin je podnikatel, založil malé nakladatelství a zároveň provozuje a vlastní knihkupectví. Dokázalo ho to uživit, ale nedařilo se mu zase tak skvěle, jak by sám chtěl. Snažil se svojí práci dělat poctivě, což byl i důvod jeho vyšších cen a menších výdělků. Přinášelo mu to ovšem větší radost, než se pokoušet zákazníky i autory okrást.

Nějakou dobu se jen v posteli převaloval a přemýšlel o práci. Vrátily se mu vzpomínky na elfku z herny. Málokdy si dokázal živě představit cizí tváře, ale ona mu v hlavě utkvěla skoro do nejmenšího detailu. Než usnul, nemohl jí z hlavy dostat a stále se k ní vracel, něco ho k ní přitahovalo.

"Schůzka minulý týden dopadla přímo skvěle," pochvaloval si Martin, když opět seděli s Jakubem v herně, na stole vedle něj ležel šálek čaje. "Dohodli jsme se, že tisknout budu u nich. Ušetřím díky tomu dost peněz a kvalita je skvělá, dokonce stejná jako u předchozí tiskárny."

"Skvělý! A co se teď v knižním světě chystá nového?" navázal Jakub a zahrál svůj tah.

"Pro tebe nejspíš nic," na chvíli se odmlčel a přemýšlel, "ne, nic mě nenapadá. Vychází pouze pár životopisů a nové vydání aktualizovaného atlasu. Nemyslím, že by tě něco z toho mohlo zajímat, ale klidně se zastav u nás."

"Škoda, ale kdyby se objevilo něco zajímavé, tak mi nezapomeň říct. Už dlouho jsem nečetl něco dobrého. A určitě se zastavím," na což Martin přikývl, ukončil svůj tah a předal ho Jakubovi.

Několik lidí vešlo do herny, přešli k dlouhému stolu u zdi a začali se rozsazovat. Martin si všiml, že je mezi nimi i ta žena, elfka z minulého týdne. Nějakou dobu stála, takže teď mohl vidět, že jí vlasy končí kousek za polovinou zad. Postavou byla hubenější a, alespoň jak Martin odhadoval, nižší než on sám. Vypadala roztomile, jak tam strnule stála a čekala, až se bude moci posadit. Opět ho pohltilo její neurčité kouzlo.

"Děje se něco?" zeptal se Jakub a podíval se směrem, kam Martin už nějakou dobu koukal.

"Ne nic," odvrátil pohled a vrátil se zpět ke hře.

"Znáš jí?"

"Neznám, asi mi jen někoho připomněla ale to je jedno. Jsi na řadě," cítil, že se trochu červená, ale doufal, že to Jakub přejde bez poznámky.

"Kde jsem to skončil?" zapřemýšlel a Martin se pousmál. Bylo mu jasné, co si Jakub myslí, protože se znali celá léta. Dalo se téměř říct, že se znali celý život. Jakub věděl, a pokud nevěděl tak tušil, co se děje, ale Martina znal dobře. Bylo mu jasné, že nemá cenu na Martina dál tlačit. Buď se mu časem otevře sám nebo ne.

Přeběhlo několik týdnů a Martinovi se podařil jeden skvělý obchod. Díky němu měl teď značnou finanční rezervu do dalších měsíců. Byl z toho nadšený a dobrou náladu mu zvedala i vidina dnešního setkání v herně. Těšil se samozřejmě na hru a Jakuba, nikdo jiný bohužel přijít nemohl, ale také se těšil, že znovu zahlédne elfku. Prozatím se stalo pravidlem, že když byli v herně, objevila se i ona a nebo po krátké době s ostatními teprve přišla. Nezdálo se, že by se moc zapojovala do diskuze, ale sem tam si zahrála karty nebo jinou hru, jinak spíš seděla a něco si prohlížela.

"Musím zjistit, kdo to je," pomyslel si Martin a začal zvažovat, jak by to mohl udělat. Pousmál se nad myšlenkou, že kdyby se mu jí podařilo před čímkoliv zachránit, určitě by mu byla vděčná a byla by to skvělá záminka se seznámit. Samozřejmě to byl nesmysl, už jen díky jeho nešikovnosti. Pravděpodobně by zakopl a zapíchnul si vlastní nůž mezi žebra nebo něco podobného.

Mluvit s cizími lidmi překonával velmi obtížně, ale práce ho přeci jen něco málo naučila. Tady si byl ovšem jistý, že by se akorát ztrapnil. S ženami mluvit neumí a co víc, nedokáže být nijak zajímavý. Musel tedy vymyslet něco jiného, kde se vyhne fyzickému kontaktu.

"Napíšu jí dopis," napadlo Martina. "Jen jak jí ho předám? Nechci, aby ho hned otevřela," vyndal papír ze stolu v kanceláři, začal psát a u toho přemýšlel nad možnostmi, jak jí dopis předat. Klasicky ho napadali fantastické scénáře, ale ty okamžitě zavrhoval kvůli jejich neproveditelnosti.

I přes vír myšlenek dokázal dopis napsat. Velmi krátký dopis, který si vyžádal hodinu času a hromadu papíru. Ten teď ležel zmačkaný na zemi. Nalézt ta správná slova bylo těžké, přesto měl před sebou dopis, s kterým byl víceméně spokojen.

Dobrý den, asi Vám to přijde divné, ale všiml jsem si Vás, že pravidelně chodíte do herny. Chtěl bych Vás někam pozvat, jen si na to netroufám osobně. Níže je moje adresa. Budu velmi rád, když mi odepíšete. Martin Peterka, Spálená 3.

Doufal, že se mu podaří dopis předat ještě dnes a měl i vymyšlený způsob, kterým toho docílit.

Hodinu před běžným koncem v herně se Jakubovi omluvil, že ho zítra čeká schůzka a chtěl by se na ní více vyspat. Cítil se trochu provinile, že Jakubovi lže, ale elfka v herně seděla a Martin nechtěl svoji šanci zmařit. Taky ho stálo značné úsilí dopis nevyhodit, protože byl z celé situace vystrašený. Rozešli se domů.

Martin předpokládal, že elfka s ostatními v herně nějakou dobu bude. Obvykle když odcházeli on a Jakub, elfka a ostatní stále v herně byli a nevypadalo to, že se chystají k odchodu. Nebyl si ovšem jistý jak dlouho zůstávali a hlavně jestli se dnes něco v jejich plánu nezmění. Snažil se proto jednat rychle.

Byl z toho celý nervózní, jelikož začal přemýšlet, jestli třeba není zadaná. Někdo z těch, kteří jsou s ní může být partner či partnerka. Martin neviděl prsten a ani náznak, že by se k někomu měla nějak blíže, tak mohl jen doufat.

Pár ulic od herny zastavil mladíka. Na pražské ulici byl vždy nějaký mladík, většinou sirotek, co se snažil přivydělat jakoukoli prací. Odeslat anonymní dopis, vyřídit vzkaz nebo předat balíček, to vše mladíci ochotně zvládli za drobný obnos peněz, který jim zaručil prodloužení vlastního utrpení o minimálně další den. Martin mu předal peníze a zalepený dopis. Instruoval ho, kam má jít a popsal mu, v možná až moc podrobných detailech, koho vyhledat.

"Dáš ten dopis přímo jí, rozumíš?" mladík přikývl a odběhl směrem odkud Martin před malou chvilkou přišel.

Když o plánu Martin teď přemýšlel, tak to byl docela mizerný plán. Spoléhal, že mladík dopis opravdu doručí a zejména, že ho předá správné osobě. Její obličej měl Martin vyrytý do paměti a mladíkovi jí popsal velice dobře, bál se tudíž více první možnosti. Z doslechu věděl, že tihle mladíci jsou spolehliví, jinak by utrpěla jejich pověst a tím i množství práce, ale jeden nikdy neví.

Nervózně se vydal cestou domů a stále myslel na dopis, elfku i mladíka. Teď, když dopis odeslal, znervózněl ještě více kvůli výsledku a možné odpovědi. Začal přemýšlet, jestli vůbec udělal dobře a pokud mu odpoví, tak co mu napíše. Představoval si všechny možné scénáře, až ho z toho začala třeštit hlava. Ani si neuvědomil, že zcela automaticky otevírá vchodové dveře baráku, vystupuje schodiště a vstupuje do svého bytu. Byl zamyšlený, nervózní a vystrašený.

Předešlého dne Martin usnul skoro ihned, ač měl hlavu plnou myšlenek a tragických scénářů. Neklidné sny ho týraly celou noc a ráno se probudil neodpočinutý a rozlámaný. Usoudil, že když si vezme jeden den volno, nic se snad nestane.

V knihkupectví s ním dělal asistent, který se staral hlavně o prodej a organizaci knih, zatímco Martin se staral o chod nakladatelství. Neměl volno už dobrých pár měsíců, proto se oblékl a šel svému asistentovi oznámit, že dneska už nepřijde. Nejspíš by za ním chodit nemusel, ale procházka by ho mohla trochu vyčerpat a až se vrátí, zkusí si znovu lehnout. Doufal, že by se tentokrát vyspal klidněji.

Cesta od domu do knihkupectví běžně zabere necelou půl hodinu. Venku bylo skvělé počasí a tak se Martin rozhodl o prodloužení procházky a drobného bloudění Prahou. Nebylo kam pospíchat a dlouho se po Praze neprošel jenom tak.

U Zderazské brány zahnul vpravo směrem ke Koňskému trhu. Usoudil, že si cestou nakoupí na trhu a proto zabočil vlevo a prošel branou do Perlové ulice. Ulice vedla k Uhelnému trhu, kde se, jak už název napovídá, prodávalo uhlí, a ten sousedí s Havelským trhem.

Trhovci tu lákali a vybízeli kolemjdoucí, aby si koupili právě jejich zboží. Mimo potraviny se zde prodávali i košíky a různé dřevěné nástroje. Na jednom konci stál stánek s uzeninami, na druhém zase stánek s koláči a dalším pečivem. Vůně koření a všeho ostatního se mísilo do neuvěřitelné směsice, která zvládla přetížit nos. Co se týče jídla, dalo se zde sehnat téměř cokoliv, po čem srdce zrovna prahlo.

Martin sem chodil rád nasávat vůně a nakupovat. Přesto, že neměl rád davy, zde se mu líbilo. Všichni se proplétali sem a tam, čuchali ke koření, prohlíželi si ovoce a zeleninu nebo jiné nabízené zboží a to vše za zvuku čilého obchodu.

Nejen kvůli shonu a vůním sem rád Martin chodil. Vaření byl jeho koníček a k vaření patřil nákup dobrých potravin. Při vaření se dokázal uklidnit, utřídit myšlenky a hlavně bylo předvídatelné. Jasně dané, kdy stejný postup vždy vyprodukoval stejný výsledek.

S plnou taškou nakoupených věcí se vydal do knihkupectví. Cestou ještě párkrát zabočil různými směry, ale nakonec se dostal do cíle a asistentovi sdělil, že si dnes bere volno.

Když dorazil domu, čekalo na Martina překvapení v podobě dopisu ve schránce. Srdce mu vyskočilo až do krku a cítil každý jeho tep. Začal být opět nervózní jako předešlého dne. S dopisem v jedné ruce a taškou v druhé vyběhl schody. Chvilku zápasil s klíči, protože se mu třásli ruce, ale nakonec si dveře otevřel, aniž by vše rozsypal na zem. Tašku jen tak pohodil u stěny a s dopisem si sedl ke stolu, nožem rozřízl vrchní část obálky a vyndal dopisní papír.

Milý pane, nepřijde mi to divné a také jsem si Vás všimla. Ráda bych se s Vámi setkala, ale z podobného důvodu jako je ten Váš nabídku nemohu přijmout. Těším se na další dopis.

Odpověděla mu, ale sejít se s ním nechce. Byl zklamaný a trochu se mu ulevilo. Možná to tak má být a k jejich setkání dojít nemá. Znovu si dopis přečetl a uvědomil si hned dvě věci. Napsala mu, že se těší na další dopis, podepsala se jako Markéta Adamová a dokonce napsala i svojí adresu.

"Z podobného problému?" zamyslel se Martin. "Tím myslí, že nemá odvahu jako jsem neměl odvahu já se jí zeptat osobně?" Chvíli nad tím uvažoval. Nemohla myslet nic jiného, což ho potěšilo. Její chování v herně nyní dávalo větší smysl, necítí se dobře v takovém hloučku lidí. Teď už to navíc nebyla jen náhodná osoba a povahou mu byla nejspíš dost podobná, což u Martina zvýšilo sympatie k ní.

Následující dny byly jako v knižním příběhu. Martin a Markéta si spolu vyměnili několik dopisů a začali se poznávat. Jednou Martinovi přišly dopisy dva, ale po otevření zjistil, že ten druhý je od Jakuba. Příští setkání v herně musel bohužel zrušit, což Martina mrzelo hned dvojnásobně.

Markéta pracovala v bance. Nepracovala za přepážkou, takže jediný kontakt měla s kolegy, což jí silně vyhovovalo. Z dopisů byla velmi příjemná, ale Martinovi se zdálo, že není moc sdílná. On sám měl sice problémy začít nějaké téma, to i na dopisním papíře, a Markéta byla často ta, která přišla se zajímavou otázkou, ale už sama neodpověděla podrobně nebo byla schopna některé otázky ignorovat. Nevěděl, co by měl dělat, ale každý den se těšil víc a víc, že by se mohli potkat.

Uteklo dalších několik dní, kdy si neustále vyměňovali dopisy. Den před dalším setkáním v herně dostal Martin další, v kterém mu Markéta sdělila, že je většina rodiny nemocná a do herny nepřijdou. Díky tomu se mu potvrdilo, že lidi, které doprovází jsou z rodiny. Také to ale znamenalo, že jí dnes v herně neuvidí a vlastně si oddech. Nevěděl, jak by se měl při tomhle setkání chovat. Spolu si ještě nikam nevyšli a tohle mělo být první setkání od začátku dopisování. Nejspíš by po sobě jen nesměle pokukovali.

"Tak jsme si začali dopisovat," zakončil rychlé shrnutí posledních dnů, když spolu s Jakubem seděli v herně.

"Zní jako fajn holka. Všiml jsem si, jak tady po ní pokukuješ," usmál se Jakub. "Hele, ber to v klidu a ono to nějak vyplyne. Teprve se poznáváte, tak není potřeba spěchat a uvidíš jaká bude, až se potkáte i osobně."

"Jestli se potkáme, ale máš pravdu," souhlasil Martin. "Kdo je vůbec na řadě?"

"Hmmm, asi já," zvedl tázavě obočí.

"Tak hraj," potvrdil a nechal Jakuba odehrát svůj tah.

Následující dny byly pro Martina jak skvělé, tak obrovsky náročné. Stále si s Markétou dopisoval a ona mu ochotně psala na zpět. V některých dopisech měl pocit, že je to k sobě velmi přitahuje, ale v jiných byla o něco chladnější. Reagovala jinak, ale to mohlo mít různé příčiny od problémů doma až po problémy v práci. I tak v něm emoce lítaly z jedné strany na druhou. Do toho ho čekala pracovní cesta kvůli výtisku nové knihy.

Dal Markétě vědět, že se pozítří bude vracet, aby nebyla překvapená, že jí hned neodpoví, když si zvykli psát každý den. Sbalil si věci do malého kufru jen s tím nejnutnějším a vyrazil přímo cestou ke Královskému nádraží.

Královské nádraží leželo stejným směrem jako knihkupectví. V tomto případě stačilo sledovat hradby Starého města ulicí Na Příkopě. Ulice dostala svůj název díky bývalému příkopu, který tu kdysi býval než se Praha rozrostla za staré hradby. Na královský příkaz byl příkop zasypán a vybudovala se zde cesta z kočičích hlav podél celého obvodu starých hradeb. Ulice končila náměstím u Prašné brány, kde se stále skladoval střelných prach. Odtud stačilo projít západní ulicí až ke Královskému nádraží.

Martin prošel halou k nástupišti, kde už připravená lokomotiva se zapřaženými vozy odfukovala páru všude kolem. Na tendru lokomotivy byla vidět čouhající hromada uhlí, která se lehce namodrale leskla. Trpasličí strojvůdce vykukoval z vchodu lokomotivy směrem k vagónům a sledoval přicházející, jak nastupují do vlaku.

Měl vlaky nesmírně rád a rád jimi jezdil. Pravidelný zvuk odfukující lokomotivy a houpavé pohyby vagónu ho uklidňovaly a dlouhé cesty mu poskytovaly dokonalou záminku jen tak sedět a věnovat se zrovna rozečtené knize.

Nastoupil do vagónu druhé třídy, kde měl rezervované sedadlo. Celý interiér byl dřevěný a nad sedadly se nacházel úložný prostor pro zavazadla, kam si odložil kufr. Pokaždé, když opouštěl Prahu i na krátkou chvíli, měl zvláštní pocit. Bylo to pro něj nové dobrodružství, kterého se i obával. Kdykoliv se mohlo stát něco neplánovaného a Martin si dokázal živě různé scénáře vymyslet a to i ty velmi nepravděpodobné. Zneklidnil sám sebe a přesto byl z cesty nadšený.

Martin se podíval na kapesní hodiny. Uběhlo asi patnáct minut a byl čas vyrazit. Slyšel klapnutí zavíraných dveří vagónu, lokomotiva několikrát zahoukala a za pomalého rozjezdu a hlasitého skřípotu se celá souprava dala do pohybu.

Ahoj Markéto, už jsem zpátky doma. Podařilo se mi vyjednat tisk nové knihy v mém nakladatelství a pokud vše půjde hladce, měl bych být i jejím výhradním nakladatelem v Praze a okolí. Stalo se něco zajímavého u tebe? Napadlo mě, jestli už jsi i zdravá, zda-li by ses nechtěla sejít. Chtěl bych ti také něco předat, co jsem ti koupil. S pozdravem, Martin.

Dopis napsal a odeslal ještě ten den, kdy se vrátil. Už mu jejich psaní nedělalo takový problém, ale přesto vážil slova více, než když psal Jakubovi. Nemohl se dočkat, co mu Markéta odpoví.

Zbytek dne byl nervózní a u žádné činnosti nevydržel dlouho. Zkoušel si číst, ale po několika přečtených slovech se přistihl, že vůbec nevnímá, co čte. Několikrát to opakoval, ale když se po asi desáté vrátil na stejné místo, knihu zaklapl a odložil na stůl. Věděl, že dneska už žádná pošta nepřijde a musí počkat do zítra. Chvilku jen seděl, třídil myšlenky a pak se zvedl, že si alespoň uvaří.

Druhý den se z práce vrátil dost unavený, ale dopis od Markéty mu část energie vrátil. Sejde se s ním! Dokonce mu sama napsala, aby za ní přišel pozítří po práci a může jí doprovodit domu.

Oba dny utekly jako voda a Martin se ocitl před bankou v domluvenou hodinu a vyčkával. Nevěděl co dělat s rukama a pořád je vyndaval a zase zandaval do kapes. Cítil, že se klepe strachy i nedočkavostí. Ruce měl studené a zpocené.

Spatřil ji hned ve východu z banky. Stále na ní bylo to něco, co si pamatoval z herny. Tmavě hnědé vlasy měla jako vždy stažené do volného culíku, ostře řezaný obličej a ty velké tmavé oči. Působily trochu smutně, ale pohled měla vlídný a zároveň vystrašený. Nemohl si pomoci, pohled na ní mu rozlil příjemný pocit v hrudi a věděl, že by s ní chtěl trávit co nejvíce času.

"Ahoj," nesměle se pozdravili. Chvilku na ní Martin koukal a nevěděl co má dělat, myšlenky se mu doslova zastavily. Ona se jeho pohledu vyhýbala, snažila se vyhnout pohledu od všech, kteří zrovna procházeli okolo.

"Eeh, něco jsem ti přinesl," a z kožené tašky přes rameno vyndal balíček. "Psala si, že ráda kreslíš a tak jsem ti koupil nějaké drobnosti," usmál se.

"Moc děkuji," řekla potichu a balíček si od Martina převzala.

"Půjdeme?" zeptal se.

"Ano."

Několik minut spolu šli mlčky. Pomalým krokem procházeli ulice bok po boku a když někoho napadlo téma, tak se o něj podělili. Nikdy jim nevydrželo moc dlouho, ale už v dopisech si o téhle svojí vlastnosti napsali. Dokonce se shodli, že mlčet je někdy lepší a tak jim to nevadilo. Oba dva byli rádi, že mají po boku toho druhého.

Cesta uběhla poměrně rychle a když se rozloučili, měl Martin ze setkání dobrý pocit. Ve svých představách si jejich setkání představoval živější, ale samotná Markétina přítomnost mu stačila a doufal, že se bude chtít znovu sejít. I kdyby jí měl opět jen doprovodit domů.

Dopisovat si nepřestali a několik dalších schůzek skutečně i nastalo.

2.

Dva měsíce utekly jako voda a Martin byl šťastný. Stále měl svoje pochybnosti a spoustu otázek ohledně Markéty, ale jejich vztah se postupně prohluboval. Nechtěla sice, aby za ní jezdil každý den, i přesto bylo cítit, že mezi nimi začíná něco více. I ona toužila po objetí, které jí vděčně Martin vracel. Byl šťastný, když jí mohl držet za ruku a jednoduše ji mít vedle sebe.

Dařilo se mu i pracovně. Všechny tiskové zakázky knih byly vyřízeny ke spokojenosti jak jeho tak autorů. U několika knih se stal výhradním nakladatelem pro Prahu i okolí a měl tudíž víc práce, než kdy předtím. Práce šla ale skoro vždy stranou, pokud mu Markéta napsala, že by se ráda sešla. V takovém případě nechával svého asistenta, aby se postaral o zbytek.

Jednoho odpoledne, když Martin procházel skladové zásoby knih v knihkupectví, přišel jeho asistent a v rukou držel větší balíček přebalený hnědým papírem a ovázaný provázkem.

"Šéfe, nevíte co je tohle za balík?" zeptal se, když k němu Martin zvedl hlavu od papírů.

"Nečekám nic, je tam zpáteční adresa?"

"Není, nepřišlo to. Našel jsem to úplně vzadu na horní polici, kde máme málo prodejné knihy. Byl tam dost zastrčený," odpověděl a podal mu balík.

"Nech mi to zatím támhle," ukázal na kraj stolu, "pak se podívám." Asistent nechal balík ležet na stole a vrátil se na své obvyklé místo.

Trvalo zhruba hodinu, než Martin prošel všechny papíry. Pár titulů bude třeba dotisknout, u některých zbývalo pár kusů, ale ty už na policích ležely dobrých několik měsíců. Jestli je neprodá, tak nemá cenu ani dělat dotisk.

Odložil pero a pohlédl na záhadně objevený balík. Netušil, co by to mohlo být a tak si ho přisunul před sebe, nožem rozřízl provázek a vyhodil ho od koše. Papír držel stále tvar a podle otlačenin od provázku musel balík na polici ležet dlouho, snad několik týdnů nejvýše pár měsíců. Nemohl si vzpomenout, že by ho někdy viděl.

Rozbalil papír pod kterým se skrývala kniha. Rozměry byla velká asi 30x20 centimetrů, ale co Martina překvapilo byla její tloušťka. Odhadoval, že musí mít kolem 500 stran. Pevná vazba z hnědé kůže, naprosto nezdobená nebo nenadepsaná, působila značně ošuntěle. Musela být velmi stará nebo jejím předchozím majitelem byl někdo, kdo s ní zacházel hrozným způsobem.

Už měl knihu otevřenou na první stránce, pocítil slabé mravenčení v konečcích prstů, když do místnosti vběhl asistent.

"Šéfe, něco se děje," zvolal ode dveří.

Martin knihu zaklapl a vyběhl z kanceláře. Před knihkupectvím byl slyšet křik a když oba dva vyšli ven, všimli si hloučku osob, kteří okolo něčeho postávali. Pár četníku se snažilo sjednat pořádek a odstrkovali hlouček, aby se nepřibližovali k tomu, co bylo uprostřed. I Martin s asistentem se přiblížili a to co viděli je šokovalo.

Na zemi ležela mužská postava. Všude okolo byla krev, která se pomalu vsakovala mezerami v kočičích hlavách do půdy. Z hrudi mu stále trčel velký nůž a košili mě protrženou na spoustě dalších míst. Byla celá nasáklá krví. Obličej byl naprosto k nerozeznání, jako by ho někdo dlouze tloukl něčím tupým, a krk měl přeťatý. Krev ještě nestačila ztmavnout.

Udělalo se mu nevolno, ale udržel se, za to jeho asistent kousek poodešel, tam se opřel rukou o stěnu a v předklonu začal zvracet. Martin k němu došel.

"Jsi v pořádku?"

"Jo, kdo něco takového mohl udělat?" zeptal se s obličejem, ve kterém se vytratila všechna barva.

"Ani to nechci vědět. Vezmi si dneska volno, pro dnešek stejně zavřeme. Četníci to tu za chvilku zavřou z obou stran," pomohl mu se trochu srovnat a odešli si do knihkupectví vzít věci. Při odchodu Martin zamknul, rozloučili se a odešli domů.

I doma se Martinovy vracely obrazy na zohavené tělo a byl dost neklidný. Zbytek dne kupodivu utekl rychle, i přes všechny události, a on se odebral brzo do postele, aby zahnal strašné myšlenky. Zítra snad budou moci otevřít normálně a postupně na děsivou příhodu zapomene nejen on, ale i ostatní. Obchodu to nejspíš moc nepomůže, ale to uvidí v budoucnu.

Chvilku před usnutím si uvědomil, že na stole v kanceláři nechal záhadnou knihu. Neměl ani příležitost jí prozkoumat a v tom šoku si jí nevzal s sebou domu. Usnul s tím, že si jí zítra pečlivě prohlédne a zjistí, o co jde.

Trápili ho divné sny, v kterých hrála roli kniha v hnědé kůži. Neměla na sobě nápis a Martin v ní poznal stejnou knihu, kterou dneska našli v knihkupectví. Chtěl se do ní podívat, ale jak natáhl ruku, jeho pohled se zúžil a vzdálenost mezi ním a knihou se prodloužila. Chtěl popojít vpřed, ale ať se snažil jak chtěl, vzdálenost se nezmenšovala a při pohledu dolu zjistil, že běží namístě.

Uslyšel volání, slabé jako závan větru. A znovu. Otáčel hlavu a scéna se najednou změnila. Stál ve své kanceláři. Zapálená svíčka osvětlovala spoře stůl s ležící knihou.

Smích.

Nikde nikoho neviděl a kancelář působila neúplným dojmem. Světlo nedosahovalo až ke zdem. Uvědomil si, že vzduch musí být naprosto nehybný, jelikož ani plamen svíčky neposkakoval. Ve skutečnosti to vypadalo, že je zmražený v čase.

Přiblížil se ke stolu a uslyšel dunivý zvuk. Udělal ještě poslední krok a stál přímo před stolem a knihou. Dunivý zvuk se ozýval hlasitěji a on si uvědomil, že je to pravidelný rytmus tlukotu srdce. Jeho vlastního srdce, které mu za několik málo okamžiků prorazí hrudník. Zvědavost byla ale mnohem silnější a i přes nával paniky se dotknul kožených desek knihy a chystal se je otevřít. Už viděl první znaky na stránce, znovu cítil lehké mravenčení v prstech a pak se probudil.

Tekl z něj pot. Sny a noční můry si Martin po probuzení nikdy nevybavoval, ale v tomhle případě se rozpomněl na to hlavní. Kniha. Netušil, proč se mu zdálo zrovna o ní, čekal by, že mu mozek ve spánku předhodí znetvořené tělo. Momentálně ho ale ani myšlenka na tělo nedokázala zneklidnit tolik, jako při pomyšlení na knihu. Proč se mu o ní zdálo a proč má z ní tak skličující pocit?

Podíval se na nástěnné hodiny, ale zastavily se. Nemohl si vybavit, zda-li je zapomněl natáhnout a tak se podíval alespoň z okna. Pomalu svítalo. Když se teď vydá do knihkupectví, nebude tam ještě jeho asistent. Bude se moci na knihu podívat v klidu a třeba zjistí, co ho tak vystrašilo a proč se mu o ní zdálo. Možná si mozek zapamatoval něco, co si Martin teď nemohl vybavit, když viděl kousek první strany a než ji zase zaklapl?

Oblékl se, neobtěžoval se ani snídaní a rovnou šel. Později si něco koupí, ale teď se chtěl co nejdříve dostat do své kanceláře.

Cestou o celém snu přemýšlel, ale detaily se mu začaly ztrácet a teď měl pocit, že jedná spíše ukvapeně. Prostě se mu jen zkombinovaly dva zážitky a vznikla z toho tahle noční můra. Co by s tou knihou mohlo být? Jenže taky si vzpomněl na pocit, když knihu otevřel. Mravenčení v prstech mohlo naznačovat, že je za snem přece jen něco víc. V magii se absolutně nevyznal, ale měl známého, který učí na Pražském Institutu Čar, takže by knihu mohl zanést k němu.

Odemkl dveře knihkupectví, panovalo uvnitř šero, a zamířil rovnou do kanceláře. Zmocnila se ho předtucha, že je něco špatně. Vrátila se mu vidina slabě osvíceného stolu s knihou a trochu znejistěl. Vešel do kanceláře a viděl stůl prázdný. Byl si jistý, že knihu nechal právě na stole, když včera vyběhl z kanceláře ven na ulici.

Nikde nebyla a když zapálil olejovou lampu povšiml si zčernalých stop, které tvořily přesný obrys ve velikosti teď už zmizelé knihy. Mimo to se po levé straně nacházela ještě jedna stopa připomínající ruku. Vypálený otisk ruky, která mohla být jak lidská, tak taky od něčeho jiného. Nebyl si ani jistý, jestli v obrysu vidí drápy nebo už s sním hraje představivost.

Srdce mu vyskočilo až do krku. Co se to děje? Lampou začal svítit do všech temných koutů a prohledával okolí. Vyzkoušel, zda jsou okna zavřená a byla. Vchodové dveře před malou chvilkou sám odemkl, tak jak se sem někdo mohl dostat a knihu vzít? Navíc proč? Vypadala ošuntěle, co na ní bylo tak důležité? Proč se jí někdo nepokusil vzít už dříve, když byla zahrabaná na polici?

Na žádnou z otázek neznal odpověď, ale jedno mu bylo jasné. Děje se něco moc podivného a on se do toho nechtěně zapletl. Za četníky nemělo cenu chodit, protože by jim nemohl říct, co přesně se ztratilo, neznal název knihy, a už vůbec ne její cenu. Mohla být taky úplně bezcenná, ač její zmizení naznačovalo pravý opak. Možná by známého přece jen mohl navštívit a přeptat se. Za pokus nic nedá a ukojí tak svojí zvědavost, která se začala stupňovat s pomalým odchodem strachu.

Zítra za ním zajde.

Zveřejněno 1. července 2023
(upraveno 13. října 2023)