Parta

Mývalička

"Znovu se objevila," vřítil se Daniel do horního pokoje hospody. Viktor seděl u stolu a četl si dopis ve svitu svíčky. Viktorova statná postava se sotva vešla na dřevěnou židli, s každým nepatrným pohybem zavrzala a dávala tak najevo svojí nelibost s trpaslíkovou vahou. Nohy se mu pohupovaly několik centimetrů nad zemí.

Vzhlédl k Danielovi. "Kde?"

"Robert tvrdí, že musí být někde v Praze. Takhle na dálku neurčí přesnou pozici, může ji ovšem vystopovat přesněji, až do Prahy dorazíme."

"Pokud nedorazíme pozdě a nebude už znovu v tahu," odvětil Viktor. Položil dopis na stůl a zamyslel se. Tenhle úkol, tohle poslání ho provází už několik let. Jediná nedokončená zakázka jeho party. Vroubek, který se snaží dlouho napravit.

"Ráno okamžitě vyrazíme." Drsný odhodlaný pohled se zaměřil na Daniela. "Tentokrát si nenecháme knihu proklouznout mezi prsty a dokončíme, co jsme před lety začali."

Několikrát se jim podařilo k ní dostat téměř na dosah ruky, ale pokaždé se vytratila do neznáma. Zmizela naprosto beze stopy, jako kdyby ani neexistovala, aby se za řadu týdnů zjevila na druhém konci království. Honili se za ní z jednoho konce na druhý a naopak. Pořád sem, tam, sem, tam... Hon za věčně se ztrácejícím cílem měl své výhody. Nikdy nezůstali na stejném místě dlouho a tak nebyla o zakázky nouze. Každá vesnice má svůj problém a města jich mívají přehršel.

Vesnice se často potýkají s vodníky, kteří topí děti hrající si na břehu rybníka. Ani ženy nekončily jinak, když šly pro vodu nebo vyprat prádlo. V nedalekém lese bývá alespoň jedna divoženka, lákající svými vnadami muže hlouběji do lesa. Mrtvolu vesničané najdou o pár dní později pokojně ležet na mechové posteli. Povětšinou nešťastníka poznají lehce dle tváře, se zbytkem těla je situace horší. Vyvržené vnitřnosti, okousané končetiny a po celém těle rozervaná kůže od drápů.

I ve městech najdete plno strašidel, kteří ohrožují život a zejména klid. V řekách jsou vodníci, ulice brázdí malí a lstiví chlupáči, ze hřbitovů vylézají neklidní feksti a nejvíce příšer zastoupených ve městech jsou sami jejich obyvatelé.

Viktorova parta se zabývá lovením strašidel a příšer všech druhů, tvarů a ras. Možná by někoho mohla napadnout myšlenka o nájemných zabijácích, ale to oni nejsou. Je snad četník chránící právo a pořádek v ulicích lump, když zastřelí nebo zmlátí zloděje? Nikoliv. Viktor, Daniel a Robert neloví kdeco a kdekoho. Za ty roky těžké práce pochopili, že každá bytost má právo a vlastní důvod obývat svět. Stejně jako vlk lovící srnku k ukojení hladu, tak se i strašidla a příšery musí krmit. A udržují řád a chod světa jako kterékoliv jiné zvíře či bytost.

Pověst je v těchto dnech předchází. Za léta dřiny si vydobyli velký věhlas a stávalo se, že byli voláni jmenovitě k úkolům, z kterých mnohdy kápla pěkná suma. Nebo taky kopanec do zadku. "Straší nám na zámku, okamžitě přijeďte," hlásal dopis vystrašeného šlechtice. Po příjezdu a přezkoumání všech faktů zjistili pobyt neškodné meluzíny a tak jí nechali být. To se samozřejmě šlechtici nelíbilo a jako odměnu si vysloužili vyhození za zdi zámku a pár ran do zad.

"Praha," rozhlédl se Robert. Jeho vysoká elfí postava vyčuhovala nad hlavy cestujících. Hala Královského nádraží byla z poloviny zaplněna. Spodní okraje zeleného kabátu se pohupovaly sem a tam, podle směru, kterým kdo zrovna procházel a tím vířil vzduch. Za pasem měl krátký meč a v pravé ruce nezvykle dlouhou vycházkovou hůl. Opíral se o ni a rozhlížel se po hale. Hlavu s tmavými krátkými vlasy otáčel do všech stran.

"Dlouho jsme tu nebyli, co?" zeptal se Viktor. Dlouhý hnědý vous až k pasu se mu vlnil. K pasu měl připevněné válečné kladivo. Jedna jeho strana byla široká a plochá. Opačná strana hlavy kladiva se sbíhala do jednoho bodu, ostré a nebezpečně vypadající špice. U druhého boku se mu houpala krátká pistole. Záda mu obtěžkával velký naditý batoh.

"Dost dlouho," odpověděl Daniel. "Kde začneme hledat? Zachytil si něco Ro..."

"Tudy," přerušil ho Robert. "Stopa je dost jasná a je to nedaleko," dodal. Nikdo z kolemjdoucích si nevšiml slabé záře vycházející z Robertovy dlouhé vycházkové hole. Robert zachytil pozůstatky magie, kterou za sebou nechávala kniha.

Přesně netušili, co je kniha zač. První zakázka říkala, že jde o starou magickou knihu. Velmi starou, okolo které se dějí hrozné věci. Vraždy, obětování, mučení. Byl to přesně ten případ, který bylo nutné odklidit v zájmu všech. Jenže se jim její zničení nepovedlo a na dalších pár let jim dala velmi zabrat.

"Veď nás a radši se mějte na pozoru. Kdo ví, co by se mohlo objevit a chtít knihu získat pro sebe, pokud už znovu nezmizela."

"Jo, mám na jedno takové setkání i vzpomínku," přejel si Daniel rukou po krku v místě, kde měl několik dlouhých a ošklivých jizev. Daniel měl drsný hrubý obličej. Strniště vousů vypadalo dost neudržovaně, měl krátké blonďaté vlasy a tmavé bystré oči. Neustále jimi tikal do všech stran a dělal si mentální obrázek prostředí a osob okolo. Byl ve střehu, připraven i zde ve městě plném vojáků a četníků na útok, který nemusel nikdy přijít. Dva kratší meče se mu houpaly v pochvě u pasu. Dlouhou puškou držel v ruce a opíral se o ni jako o hůl. Naditou brašnu měl přehozenou přes rameno. Občas to v ní dřevěně zachrastilo.

Vyšli z nádraží a prošli pár ulic, několikrát se zastavili, aby Robert znovu chytil stopu a směr.

"Musí to být někde támhle," ukázal směrem do potemnělé ulice vedoucí zhruba jihovýchodním směrem. "Zbytky magie jsou ještě dost silné. Možná až moc, zhruba okruh sta metrů. Leda počkat několik dnů, než se zbytková magie více ustálí."

"To už taky může být v trapu," řekl Daniel.

"Jestli už není. Stejně se tam podíváme. Trochu se porozhlédneme, poptáme se v okolí, jestli někdo neviděl něco zvláštního. Za to nic nedáme a nebudeme tak jen ztrácet čas," rozhodl Viktor a vydal se do ulice následován Danielem a Robertem. Zlověstná aura byla cítit ve vzduchu.

Robert byl čaroděj, dokázal magii nejen vycítit, ale poznal do jisté míry i její záměr. Tahle byla cítit zlem knihy. Viktor a Daniel měli též divný pocit a magii neovládali. Stejný pocit se jich zmocnil už mockrát, nejspíš si za léta lovů vybudovali další smysl. Možná ho měli odjakživa, jen si ho neuvědomovali. Tíživý pocit nebezpečí, vstávání vlasů na zátylku.

Došli na konec ulice. Pocit lehce povolil, už nebyl tolik urgentní. Ulice se po levé straně stáčela k východu, viděli tam stát vysokou věž. Po pravé straně ulice pokračovala na jihozápad, odkud právě přijížděla tramvaj za hlasitého skřípotu kol na kolejích. Pára smíšená s kouřem stoupala vzhůru, tramvaj projela okolo a zastavila na nedaleké zastávce.

"Pojďte sem," zavolal na ostatní Daniel. Zkoumal cosi na zemi.

"Co jsi našel?"

"Krev, vidíte?" Ukázal na místo, kde v mezerách kočičích hlav byla zaschlá tmavá krev.

"To může být jen náhoda. V Praze se bodají do zad pravidelně," konstatoval Viktor. "Rozdělme se a poptáme se v okolí."

Robert s Danielem se vydali každý na opačnou stranu ulice. Viktor se rozhlížel, aby zmapoval otevřené obchody, kde by mohli něco vědět či zahlédnout. Prošel jich několik, ale nechtěli se s ním moc bavit. Odpovídali, že nic neviděli a jestli si nehodlá nic koupit, ať vypadne.

Vešel do malého obchodu s knihami. Všudypřítomné regály byly plné knih všech velikostí. Za pultem stál mladý muž. Viktorovi neušlo, že něco narychlo schoval pod pult.

"Dobrý den, máte přání, pane?"

"Zdravim, mám jen otázku, jesli se tu v posledních pár dnech nestalo něco zvláštního. Neobvyklé úkazy, předměty nebo událost."

Muž trochu pobledl.

"Jste v pořádku?" zeptal se Viktor.

"A-ano, omlouvám se. Včera, tady zabili muže," ukázal přesným směrem na místo se zaschlou krví. Přece jenom něco, ale pořád tu nemusela být s knihou absolutně žádná spojitost.

"Nerad vám takovou nepříjemnou situaci připomínám. Je to pro mě důležité. Znal jste ho?" Prodavač zakroutil negativně hlavou.

"Nerad bych o tom mluvil. Museli jsme včera obchod zavřít, četníci zavřeli blízké okolí. Víc o tom stejně nevím. Pokud nechcete nic dalšího, raději odejděte."

"Samozřejmě, děkuji. Pomohl jste mi," vlídně se na prodavače usmál a vyšel ven před knihkupectví.

"Děje se něco? Kdo to byl?" vykoukl Martin ze své kanceláře. Viděl pouze záda statného trpaslíka, který právě vyšel z knihkupectví ven na ulici.

"V pořádku, jen se byl někdo zeptat na včerejšek, toho zavražděného."

Martin přikývl. "Četník?" Zeptal se Martin.

"Nevypadal tak."

Martin pokrčil rameny, vybavily se mu obrazy zohaveného těla a knihy. Potřásl hlavou, aby obrazy odehnal. Nesmí na předešlé události myslet. Vrátil se do kanceláře k papírům, ponořil se do čísel a písmen a na trpaslíka naprosto zapomněl.

Viktor prošel ještě několik obchodů, nahlédl i do vedlejších ulic, ale nezjistil nic kloudného. Pár informací o mrtvole, jinak nikdo nic neviděl, nic neslyšel a nechte mě na pokoji. Neměl rád města. Spousta lidí nahromaděná na malém prostoru nevěstí nikdy nic dobrého. Na cizince jsou měšťané zvyklí, přesto nedůvěřiví, jakmile se začne moc vyptávat. Vesnice v tomhle ohledu byly horší, tam důvěra nebyla skoro žádná od počátku.

Možná by nebylo marné zajít za četníky, napadlo Viktora. Určitě mord vyšetřovali a mohli by jim k tomu říct něco více. Za předpokladu, že to s knihou má něco společného, jinak by mrhali opět čas, zatímco se kniha vzdaluje a vzdaluje. Mohla by být už za hradbami Prahy. Tahle možnost nebyla nepravděpodobná.

Kniha v Praze rozhodně ještě před několika hodinami byla. Pokud majitel věděl, co drží v rukou, teď už nejspíš spřádá svoje velkolepé plány. Vylepšit si svojí životní situaci, zabít konkurenta družícího se dámě a podobně šlechetné plány. Krvavé plány vyžadující pár dní příprav a tedy setrvání zhruba na stejném místě. Na její hledání by měli čas minimálně několik dnů. Stačí sledovat podivné události.

Pokud se kniha dostala k někomu náhodou, bude sledování stopy náročnější. Mohl by se jí pokusit zbavit, což znamená trpasličí čtvrť, nebo ji využít. V takovém případě mu bude trvat mnohem déle ji rozluštit, bude se schovávat a neodejde z města. Jestli se bude schovávat, zkusí okraje města.

"Kruci," zaklel Viktor. Sledovat podivné události, to se lehce řekne. Tohle je zatracený město se 120 tisíci obyvateli, kde se na každém rohu děje něco podivného. V malé vesnici si stačí sednout na náměstí a čekat. Divné události vám vlezou přímo pod nos a ještě se ukloní. Tady? Povzdechl si a odkolébal se k místu setkání.

"Včera se tu stala událost, někoho přímo tady zamordovali," oznámil Viktor ostatním, když sami přišli z výzvěd.

"Souhlasí, většina nic neviděla nebo se o tom nechtějí bavit," dodal Robert.

Daniel pouze přikývl. Když šlo o teorie a dohady, Daniel byl velmi opatrný. Všechno si několikrát promyslel tam a zpět. Díval se na celou situaci z mnoha úhlů a když nastal čas, sdělil svojí domněnku ostatním.

"Dokážeš zachytit ještě jinou její stopu, Roberte?"

"Už jsem to zkoušel. Nic," odpověděl.

"Hmm," odfrknul si Viktor. "Moc vodítek nemáme, ale kniha tu určitě byla. Buď jí našel někdo cíleně nebo náhodně. Ve všech případech je pravděpodobné, že se bude schovávat. Jiná možnost, bude se jí snažit prodat. Kniha se aktivovala a budou se okolo ní dít podivné události, to je první vodítko. Četníci jsou druhé. Jestli tenhle mord souvisel, musíme za nimi zajít."

"Budou se s námi chtít bavit?" zeptal se Daniel.

"Mám tam pár známých, neměl by být problém z nich vymáčknout pár informací," odpověděl Viktor.

"Půjdu s tebou. S trochou štěstí budu moci ohledat tělo sám," řekl Robert. Jeho čarodějné vzdělání je užitečné nejen k metání ohnivých koulí. Magie vyžaduje znalosti z mnoha oborů. Mnoho lidí si myslí, že vyčarovat ohnivou kouli je stejně lehké jako lusknutí prstu. Kouzelník nebo čaroděj si jen usmyslí a z člověka před sebou bude za pár vteřin škvarek. Není tomu tak.

Vystudování magických umění je složitý proces. Studujete vědy, jako je alchymie, přírodní zákony nebo matematika. Je potřeba znát základní principy světa, že předměty jsou složeny z látek. Některé hořlavé a jiné nikoliv. Magie pak dokáže tyto látky přeměnit a využít za pomoci všudypřítomné magické síly. Čaroděj nebo mág je schopný silou manipulovat, ovládnout ji a ovlivnit tak prostředí okolo sebe. Do určité míry. Kouzla a čáry nejsou všemocné a ač se s dalšími objevy v ostatních vědách prohlubuje i znalost magie, je mnoho teorií o omezeních, které nepůjdou překročit. Z ničeho nevytvoříte něco, stejně tak si z okolo přítomného vzduchu nevyčarujete pečené kuře s vařenými brambory.

Mimo již zmíněné vědy se studuje i anatomii těl a to nejen těch lidských, trpasličích nebo elfích, ale i zvířecích. V posledních rocích si Robert rozšířil znalosti i v kategorii příšer a strašidel. Některá strašidla měla fascinující stavbu těla, dokonce se řada z nich podobala lidským.

"Dobrý nápad, pokusím se ti zařídit návštěvu márnice," souhlasil s Robertem.

"Pokud by se ji snažil prodat, půjde do trpasličí čtvrti." Viktor přikývl na Danielovu myšlenku. "Dojdu se tam zeptat a porozhlédnu se i ve zbytku města."

"Plán máme, vyrazíme. Sejdeme se před večerem v Jedové chýši, jižně od Dobytčího trhu."

"Vím, kde je," potvrdil Daniel a vešel do ulice, z které prvně přišli. Ani Viktor s Robertem neotáleli a dali se na cestu.

"Zdravím, Viktore." Muž v tmavém obleku a bílé košili s barevnou vázankou podal Viktorovi ruku. Byl trochu při těle, ale působil autoritativně. Hlavu měl kulatou s krátkým sestřihem. Nad rty měl hustý tmavý knír.

"Ahoj, Pepo," pozdravil. "Pěkná šlajfka," ukázal na vázanku.

"Dárek od ženy. Co pro tebe můžu udělat? Je mi jasný, že tu nejsi jen na návštěvě poklábosit se starým kamarádem."

"Prokoukl jsi mě jako vždycky," usmál se Viktor. "Řešíte teď případ mordu u Jindřišské věže?"

"Ten včerejší? Jo, máme ho tu. Je v tom něco víc než loupežná vražda?"

"Nevím, možná. Dneska jsme přijeli, sledujeme čerstvou stopu naší nedořešený práce a zavedla nás až k věži. Daniel si všiml krve a já se nemůžu zbavit pocitu, že nejde o naprostou náhodu."

"Nedořešený práce? To se vám nepodo... Ty myslíš knihu, po které se honíte už kolik let?" Josef o něco ztišil hlas.

Viktor přikývl. "Přesně tak. Možná to nesouvisí, ale nesázel bych na to. Určitě řekni svým četníkům, ať na ulicích dávají větší pozor."

"Vyřídím jim to. Co ale pro tebe můžu udělat? Chceš vidět, co zatím máme ohledně mrtvoly?"

"Pokud by to nebyl velký problém," přikývl Viktor. "A kdyby to šlo, mohl by se Robert podívat na tělo?"

"Zařídím to. Pomohl jsi mi tolikrát, že to nedokážu ani spočítat. Jsem ti nejspíš nadosmrti dlužnej." Zavolal na četníka, ten hned přiklusal. "Vezmi tady Roberta," ukázal na něj, "do márnice. Chce se podívat na to včerejší neznámé tělo, které jsme vyzvedli u Jindřišské věže."

Četník se na nic neptal, poslechl rozkaz a odešel s Robertem v závěsu.

"Ty pojď se mnou. Tenhle případ nemám osobně na starost, ale když jsi tady, silně zvažuji, že si ho vezmu."

"Doufám, že to nebude nutné. Kdyby se přece jen schylovalo ke katastrofě, dám ti vědět," poklusával Viktor za Josefovou dvakrát tak vyšší postavou.

"Tady jsou spisy. Moc toho nemáme, ale klidně si je pročti. Dám vědět Honzovi, který má případ na starost," oznámil mu Josef, otočil se a vyšel z místnosti ven. Ještě než byl z doslechu, uslyšel Viktorovo děkuji.

Našel Viktora stát před budovou četníků. Prohlídka těla mu chvilku zabrala.

"Moc toho nemají, neznají ani totožnost," začal Viktor s informacemi zjištěnými ze spisu.

"Tělo bylo ošklivě zřízené. Obličej téměř k nerozeznání. Několik bodných ran v hrudi, spíše nahodilé. Vrah nemířil přesně na žádný orgán. Krk byl přeťatý, což byla i okamžitá příčina smrti. Z bodných ran by se taky nedostal, pravděpodobně by dřív nebo později vykrvácel."

"Nůž mu našli v hrudi. Nebylo na něm nic zvláštního, menší nůž s dřevěnou rukojetí. Něco takového nosí každý druhý. Nikdo se po ztracené osobě ještě nevyptával, na to je brzo. Co magie?"

"Slabé stopy. Tady ve městě je tolik magie, že to může znamenat cokoliv. Stopy mohly být odkudkoliv. Přijde mi to jako obyčejná vražda," zavrtěl hlavou Robert.

"Nenašli u něho žádné peníze ani cennosti. Buď je vrah vzal, nebo žádné ani neměl. Četníci to v tuto chvíli berou jako loupežnou vraždu."

"Stále nejsme o nic dál než ráno," shrnul výsledky Robert.

"Jo, zatraceně. Něco tu přece musí být."

Dali se do kroku. Stále mají několik hodin, než se vydají do Jedové chýše, aby zjistili, co se dozvěděl Daniel.

Daniel mezitím obcházel trhy, rozmlouval a vyptával se. Vyjma obyčejných klepů, nadávek ve směru vedení města a nespočtu stížností na vlastní tělesné neduhy se nedozvěděl nic zajímavého. Od kluka prodávajícího noviny si jedny vzal. Seděl na lavičce Malého rynku a pročítal nadpisy jednotlivých článků. Nic.

Zvedl se k odchodu. Zkusí ještě štěstí a projde náměstí znovu. Pak zajde do Trpasličí čtvrti, kde se dá sehnat téměř cokoli, a to včetně informací. Samozřejmě za tu správnou cenu. Informací potřebují hodně, stále nemají konkrétní stopu. Jak říkal Robert, nový majitel se bude schovávat a události doprovázející knihu se dřív nebo později rozkřiknou. Musí být jen rychlejší než ostatní.

Když se ani napodruhé na Velkém náměstí nedozvěděl něco zajímavého, prošel severní ulicí vedoucí do Trpasličí čtvrti. V Praze nebyli už několik měsíců a některé ulice i náměstí se výrazně změnily, jen Trpasličí čtvrť zůstala stejná.

Nepořádek, hromady suti a kamenů a ruch. Ozývalo se mlácení kladiva o něco kovového, vybrané nadávky trpaslíkům tak typické a tupé zvuky kamene. Pořád tu někdo chodil, klapot desítek nohou a kopyt na kamenných cestách se ozýval ze všech směrů. Povozy tažené koňmi jezdily sem a tam. Často povoz přijel plně naložen, aby odjel prázdný s širokým úsměvem ve vozkově tváři a plným měšcem u pasu.

Došel k dřevěným otevřeným dveřím obchodu a vešel. Úzké uličky byly lemovány plnými skříněmi a stoly přístroji, porcelánem, noži. Na zdech byla zavěšena řada mečů různých tvarů a velikostí, aby si vybral kdokoliv. Nejblíže prodejnímu pultu byly střelné zbraně. Rozmanitost obchodu byla obrovská a mohl si zde vybrat jak voják, tak žena v domácnosti.

"Dobrý deň, panáčku," ozval se rozjařený trpaslík s holou hlavou i tváří. "Co to bude?"

"Informace." Danielovi se zničehonic objevilo několik mincí v ruce.

"To ste na správném místě," trpaslík se natáhl pro mince. Daniel pohotově ruku sevřel a zároveň jednu minci přesunul volně mezi prsty.

"Zbytek až potom."

"Co ráčíte prozvědět?" ptal se trpaslík, schovávaje bleskurychle jednu minci do váčku u pasu.

"U Jindřišké věže někoho zabili. Víš o tom něco?"

"En co se povídá a nadpisovalo v novinách. Zamordovali tam akéhosi chuďase." Další stříbrná mince se objevila mezi prsty a rychlostí blesku se přesunula k trpaslíkovi.

"A co něco zvláštního? Děje se nebo proslýchá se něco?" zkusil to znovu Daniel.

"Jasnačka, kúzelníci sou horutně blázniví. Že prý zlá síla sa okázala," a shrábnul třetí minci z Danielovi ruky.

"Nepřišel nikdo s prodejem zvláštního předmětu?" Daniel nechtěl být příliš konkrétní. Kniha samotná na sebe upozorňovala.

"U mě jistojistě ne."

Viděl, že Daniel chce vytáhnout minci z váčku, ale zastavil ho. "Víc nevim, panáčku. Otázej se čáryfuků, v tomhle se já neseznám,"

"Díky," poděkoval Daniel a dal se k odchodu.

"Chvála ti, panáčku. A přijď zas! Nová mečiska nebo pušku ti prodám výhodně." Volal za ním trpaslík.

Předpokládali, že nebudou jediní, kteří zachytili stopu magické síly. Místní kouzelníci a čarodějové nejspíš netušili, o co přesně jde, ale poznali v ní něco špatného. Robert za ty roky dovedl přesně magii knihy určovat a upozornit na její aktivaci. Desítka setkání s magií knihy mu umožnila přesnou identifikaci a zejména si vybrousil smysl, aby jí vycítil i na velké vzdálenosti.

Zkusil ještě projít další trpasličí obchody, ale bez úspěchu. Dokázal většinou kohokoliv odhadnout, tihle trpaslíci se ovšem lhaním a podvody živili. Přesto měl pocit, že mu nikdo z nich nelhal a nikdo jim nechtěl prodat zvláštní předmět. Kniha musela zůstávat u současného majitele a kdo ví, jestli se jí bude chtít zbavit.

Další zastávka Pražský institut čar. Nikde jinde v celé Praze nenajdete tolik čarodějů a kouzelníků na jednom místě a o magii teď jde.

Křižoval ulicemi. Měl konkrétní cíl, tak se nezdržoval a hledal nejrychlejší cestu k institutu. Procházel zapadlé a špinavé ulice, kde se mnozí báli chodit. V jedné takové uslyšel hlasy a zastavil se.

"Říkal jsem ti, že se objeví," pravil nepřirozeně skřípavý hlas.

"Zatím mi je ale k ničemu," odvětila žena. Její hlas byl příjemný, trochu hlubší.

"Brzy se k nám přidáš, musíš mít trpělivost," ozval se znovu ten skřípavý hlas.

"To doufám, máme spolu dohodu!" Rozčílila se.

"Trpělivost, má drahá. Vše je připravené. Musíme jen vyčkat, je nutné, aby měl o tebe strach. Ten ho musí přivést a zbytek znáš."

"Škoda tohodle těla. Je roztomilá a svým způsobem i krásná."

"Pff," odfrknul si druhý hlas. "Jdeme."

Daniel naslouchal celému rozhovoru a teď, když slyšel vzdalující se kroky, nahlédl za roh. Žena v obyčejných šatech a tmavými vlasy v ohonu šla vedle nevzhledně a ošuntěle vypadajícího muže. Vzhledově k sobě vůbec nepatřili.

Rychlým a opatrným krokem vyrazil za nimi. Kdyby ta žena nemluvila o svém těle jako o cizím, možná by to přešel. Něco tu ovšem nehrálo a Danielovou specialitou bylo získávání informací. Jejich parta informace vyžaduje a čím víc informací mají, tím mohou plnit zakázky rychleji a bezpečněji. I kdyby knihu nenašli, tady se zakázka rýsovala.

Bylo jasné, že původní majitel těla není zrovna u kormidla a někdo nebo něco ho ovládá. Když zjistí něco víc, můžou si v Praze ještě vydělat peníze a pokusit se zachránit ovládanou ženu. S vymítáním duchů také měli zkušenosti.

Našlapoval na kočičích hlavách opatrně, aby nevydal zvuk. Ulice byla tmavá, přesto kdyby se postavy před ním otočily, jasně by Daniela viděly. Naštěstí nehleděly okolo sebe a mířily k východu z uličky.

Zabočily na konci ulice vlevo. Daniel si nyní dovolil popoběhnout, a když dorazil na roh, vykoukl. Ulice byla zaplněna, lidé chodili všemi směry. Po těch dvou nebylo ani památky. Ztratil je.

"Krucinal," zaklel v duchu. Vyšel do ulice, chvíli se rozhlížel, ale nakonec hledání vzdal. Museli se ztratit v davu a nebo v jednom z postranních baráků. Takhle je už nenajde. Určitě o rozhovoru řekne Viktorovi, ale teď to nechá být. Kniha je důležitější, takže se musí teď vydat do školy kouzelníků.

Do institutu došel bez zvláštních událostí a bohužel ani uvnitř moc nepořídil. Ženská za pultem na recepci byla nepříjemná. Vytáhl z ní pár jmen kouzelníků, kteří se zabývali zvláštní magií nebo anomáliemi a dokonce mu hrubě popsala cestu k jejich kabinetům. Daniel je všechny obešel, ale pokud neměli zrovna vyučování, tak se s ním nijak zvlášť nebavili. Vyhýbali se podrobnějším informacím. Zvláštní událost u Jindřišské věže ovšem potvrdili. Nedozvěděl se tedy nic nového a se stejným množstvím informací institut opouštěl.

Potulováním městem zabil pár hodin. Nevyptával se už moc aktivně, spíš jen pozoroval. Kdyby se vyptával moc, mohl by na sebe zbytečně přitáhnout nechtěnou pozornost. V lepším případě by si ho podali četníci za obtěžování místních. Jako v každém městě se podivné události děly na každém rohu, jenže lidé brali jako podivné všechno, čemu nerozuměli, a toho bylo dost. Vyprávěli si o chlupáčovi běhajícím v noci po ulicích Prahy, jiný zahlédl ducha své zesnulé matky a dalšímu kradou skřítci doma věci. Nic, co by alespoň vzdáleně navedlo k místu skrýše knihy.

Dal se jižním směrem přímou cestou k Jedové chýši.

Jedová chýše byla běžná putyka s vybranou klientelou. Stála téměř na kraji města v jižní části a sousedila s nedalekou Fakultou lučby, ta byla součástí Pražského institutu čarodějnictví. Jméno dostala právě díky fakultě, lépe řečeno studentům, kteří hospodu navštěvovali. Aby si přivydělali pár krejcarů, prodávali místním neřádům jedy a jiné lektvary.

Chtěli jste si najmout vraha, ochranku nebo zastrašit kupce? Jedová chýše byla místo, kam jste zašli. Četníci se jí pokud možno vyhýbali a tak tu obchody podsvětí jen kvetly. A samozřejmě proto si ji Viktorova parta vybrala jako své útočiště. Horní pokoje se daly pronajmout levně na několik dní a nálevna vespod byla dobrý zdroj informací ze světa zlodějů a jiných podvratných živlů.

Viktor, Daniel a Robert seděli u jednoho stolu a probírali, co zjistili.

"Zmizeli mi za rohem. Možná vešli do některé budovy nebo se ztratili v davu," dovyprávěl jim Daniel setkání s dvojicí v zapadlé uličce.

"Překvapuje mě, že ti zmizeli," neměla to být od Roberta výtka, spíš konstatování faktu. Zamyslel se.

"U četníků jsme taky moc nezjistili. Obyčejný mord, tak to vypadá," prohlásil Viktor a nahnul do sebe korbel piva.

"Připadá mi, že knihu někdo objevil náhodně a teď může být kdekoliv. Kdyby jí majitel používal cíleně, bylo by to poznat, že?" Danielova otázka patřila Robertovi. Ten přikývl.

"Je to moje teorie. Kdykoliv jsme se s ní střetli a viděli jsme, že je používaná, lidi okolo začali bláznit. Všichni se do sebe pustili hlava nehlava a chtěli se i zabít," popsal Robert.

Prázdný korbel zaduněl na stole. "Postup znáte. Pokoj jsem nahoře už zařídil, vyspíme se a zítra opět projdeme město."

"Hlídal bych v Jindřišské," navrhnul Daniel.

"Vem si to na starost," souhlasil Viktor.

Objednali si večeři a poté se všichni tři odebrali nahoru do pokoje. Luxusní hotel to nebyl, ale bylo tu teplo, relativně čisto a tři měkké postele. Na lovu byli zvyklí spát pod širým nebem, takže jakákoliv postel byla lepší než tvrdá půda.

Přeběhlo pár dnů a Viktorova parta nezjistila nic nového. Ze všech koutů Prahy přicházely informace o podivných událostech. Viktor i ostatní si byli jisti, že minimálně jejich úzký výběr souvisí s knihou. Mučící až skoro rituální nádech tomu velmi nasvědčoval.

Daniel většinu dne procházel blízké okolí Jindřišské věže, chvíli před polednem se postavil k hlavní ulici a pozoroval dění. Tramvaje jezdily ulicí sem tam, svými vagóny a parou zakrývaly výhled, než zmizely na jednom z konců ulice. Robert se tu za Danielem zastavil a oznámil mu změnu ve zbytkové magii, která se více stahovala ke knihkupectví naproti.

"Viktor to ví?"

"Ještě ne, šel jsem to sem prvně zkontrolovat. Půjdu ho najít a řeknu mu to," otočil se Robert na podpatku.

"Dojdu se tam ještě pozeptat," řekl Daniel k odcházejícímu Robertovi. Ten jen pozvedl levou ruku na souhlas.

Vešel do knihkupectví. Prodavač za pultem schoval knihu. Tenhle scénář se opakoval pokaždé, když vešel zákazník, jak Daniel za poslední dny vypozoroval. Danielovi přišlo zvláštní, že ji schovává, přece jen byli v knihkupectví. Práce tady vyžadovala jistý druh lásky ke knihám a čekalo se, že o nich bude i něco vědět a tedy je číst. Řekl si, že jeho šéf asi nerad vidí, když si v pracovní době čte.

"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?"

"Dobrej, hledám jednu konkrétní knihu. Je to velmi velká kniha a objemná, něco okolo pět set stran. Kožená, hnědé desky. Nemáte tu něco takového?" zeptal se Daniel a pozorně sledoval reakci prodavače.

"Víte, jak se jmenuje?" zeptal se skoro okamžitě. V prodavačově reakci nebylo zaváhání, otázku nepovažoval za podivnou a jako správný prodejce chtěl zjistit, co zákazník hledá. Kdyby jím hledanou knihu znal, reagoval by jinak, pokud nebyl skvělý herec. Na to by ho netipoval.

"Viděl jsem kdysi starší vydání, které mělo nadpis na deskách už odrbaný. Teď si jméno nevybavím," ani nemusel lhát. Jak se kniha jmenuje, to za celou dobu jejího hledání nezjistili. Její popis znali ovšem dopodrobna.

"Obávám se, že vám takto nepomohu. Klidně se ale rozhlédněte," ukázal na obtěžkané police plné knih.

"Děkuji," poděkoval a namátkou se vydal projít regály. Nevěřil, že by ji spatřil. I kdyby se kniha aktivovala náhodně, neexistovala možnost, že by ji už někdo nevzal.

Zhruba deset minut jen bloumal úzkými uličkami, než se vrátil k prodavači.

"Bohužel nic," usmál se.

"Mohu se ještě zeptat šéfa, má o knihách větší přehled a i kdybychom ji neměli, určitě ji zvládne obstarat. Má ale dneska volno, když mi tu necháte kontakt, můžeme vám poslat zprávu," nabídl mu prodavač.

"Děkuji, ale to nebude nutné," poděkoval a dal se k odchodu.

"Mějte se," rozloučil se i prodavač.

Popošel ulicí směrem ke Koňskému trhu. Stál před budovou Hlavní pošty a přemýšlel. Robert tvrdil, že magie směřuje ke knihkupectví. Prodavač o knize nic nevěděl, tím si mohl být velmi jistý. Jeho šéfa párkrát zahlédl skrz výlohu, ale pokud mu bylo známo, ani Viktor s ním nemluvil. Pokaždé, co ho zahlédl, vypadal unaveněji. Zítra by se mohl v knihkupectví zastavit znovu a vyžádat si rovnou šéfa. Možná, že ten z popisu knihu pozná a konečně by se dobrali ke konkrétnímu vodítku.

Znovu se dal do kroku, dostal se až na roh ulice, když uviděl Viktora a Roberta.

"Máš něco?" zeptal se Robert.

"Prodavač o knize nic neví." Viktor se nepotřeboval ujišťovat. Jestli Daniel říká, že nic neví, tak nic neví. "Nemohl jsem si promluvit s jeho šéfem, má volno. V posledních dnech vypadal unaveně a ač to může být jen z přepracování, zkusil bych tam znovu zítra zajít a vyžádat si přímo jeho."

"Možná to nebude ani nutné, něco se chystá," oznámil mu Viktor a pohlédl na Roberta.

"Možná," řekl nejistě. "Cestou sem jsem si všiml slabých vláken magie. Připomínají magii knihy, ale jsou tak slabé, že si nemůžu být jistý."

"Jdeme po nich?"

"Ano. Je to nyní jediné vodítko, co máme. Když najdeme prd, můžeš zítra zkusit knihkupectví znovu," potvrdil Viktor. Robert přivřel oči a soustředil se. Znovu zachytil slabou stopu magie a Daniel s Viktorem ho následovali.

Stopy se křižovaly. Párkrát obešli místa v kruhu, aby se vrátili k předchozí stopě a začali od ní znovu v jiném směru. Pobíhali v ulicích celé hodiny. Hodiny umístěné na zdobeném kovovém sloupu podobnému lampě ukazovaly půl páté.

"Jsme blízko," prohlásil Robert a dál zkoumal okolí. "Tudy."

Mlčky šli s Robertem vpředu a Viktor s Danielem po stranách. Každého kolemjdoucího si pečlivě prohlíželi, sledovali okolní okna budov.

"Tady. Připravte se, kniha je aktivní a něco se děje," vyzval je Robert s holí v pohotovosti. Daniel vytáhl meč, Viktor se ujistil o kladivu u pasu a od druhého boku vytáhl pistol. Viktor kývl.

Společně vstoupili do přízemí baráku. Robert přešel ihned ke schodům a začal stoupat nahoru s Viktorem a Danielem v závěsu. Nahoře se zastavili. Robert se soustředil a ostatní ze skupiny poslouchali zvuky. Nad nimi byl slyšet hlas, jinak klid. Po chvilce se Robert dal do pohybu a pokračoval do druhého patra.

Postup se opakoval, Robert se soustředil a ostatní naslouchali. Nyní byl všude klid, přesto Robert přistoupil k jedněm dveřím. Mosazná tabulka říkala, že tu bydlí Adamová.

"Copak to tu máme?" ozval se skřípavý hlas. Daniel se za ním otočil, poznal ho. Byl to stejný muž, kterého potkal v uličce mezi Velkým náměstím a Trpasličí čtvrtí. Viktor s Robertem poznali na Danielově výrazu, že ho poznal.

"Kdo jsi?" zeptal se Viktor.

"Někdo, koho nechcete naštvat," a vrhl se na ně.

Chlap byl hbitý a silný. Schody překonal jedním skokem a dopadl přesně do místa, kde ještě před chvílí stál Viktor. Ten pohotově uhnul. Muž se rozmáchl rukou a všichni tři by přísahali, že na okamžik uviděli ostré drápy.

Robert poodskočil, Daniel se ruce vyhnul a přesunul se za mužova záda. Ucítil spáleninu. Lehce muže kopl zezadu do kolene, noha se mu prohnula a neudržel rovnováhu. Přepadl a přiklekl před Viktorem. Ozval se výstřel. Muž padl s prostřelenou hlavu na zem.

Následoval krátký záblesk, postava se na zlomek sekundy změnila na něco chlupatého a v mžiku byl záblesk tentam. Postava vypadala jako předtím.

Dveře jednoho bytu se otevřely a v nich stála postava svalnatého muže s tupým výrazem v obličeji. Vousy měl neoholené a hlavu plešatou. V rukou držel knihu v hnědé kůži. Podívali se na sebe.

Plešatec zareagoval jako první. Knihu si strčil bleskově do podpaždí a druhou rukou odněkud vylovil obušek a vrhl se na Daniela. Viktor zamířil pistolí, ale do dráhy mu vpadl Daniel, vyhýbající se obušku. Tělo plešatce bylo široké a vyplňovalo velkou část chodby a i přes několik škrábnutí od Danielova meče nezpomaloval pohyby.

Robert nahlédl do bytu a viděl tam dvě těla na zemi, jedno v kaluži krve a druhé spoutané s židlí.

"Máme tu zraněné," zakřičel Robert.

"Postarej se o ně," odpověděl mu Viktor, který schoval pistoli a oháněl se nyní kladivem. "My to tady zvládneme."

Robert vběhl do bytu a začal obě těla ohledávat. Muž na židli žil, žena naproti byla bohužel mrtvá.

Z chodby venku se ozval Daniel: "Utíká!"

Viktor a Daniel se hnali z hromotlukem. Běžel vytrvale, snažil se je setřást v uličkách, ale na to by musel být chytřejší a rychlejší. Oba se mu drželi v patách. Z ulice vyběhli na volné prostranství s pár budovami. Před nimi byla Vltava a tam teď hromotluk běžel. V jedné ruce stále držel obušek a v druhé knihu.

Vrhl se do vody a začal plavat. Viktor se zastavil na břehu, kdežto Daniel hromotluka následoval do vody. Už byl téměř za půlkou, když s sebou začal ve vodě plácat. Lapal po dechu, nořil se a zase vynořoval z vody, pak zmizel. O pár sekund později doplaval Daniel na stejné místo a ponořil se.

Netrpělivý Viktor přecházel na břehu, nebyl tak dobrý plavec. Jeho svalnatá postava ho nenadnášela, proto se vodě pokud možno vyhýbal. Teď zoufale sledoval neklidnou vodu a čekal, až se Daniel vynoří. Malou chvilku na to se vynořil. Doplaval na břeh k Viktorovi.

"Hromotluk se utopil, knihu jsem nenašel. Musela se hned potopit hluboko. Voda je špinavá a není tam vidět," oddechoval ztěžka Daniel. Voda z něj odkapávala.

"Zatraceně!" zaklel Viktor. Začali se okolo sbíhat lidé. Někdo přivedl i četníky.

"Co se tady děje?" zeptali se.

"Pošlete pro Josefa Vaňáska, známe se. Vyřiďte, že ho chce Viktor, on bude vědět. Našli jsme také dvě těla," Viktor mu řekl adresu a že se jedná o byt v druhém patře. "Je tam s nimi náš parťák."

Četník vypadal zmateně, ale provedl, co mu Viktor řekl.

"Tohle bude pekelná noc," řekl Viktor směrem k Danielovi.

Zveřejněno 29. listopadu 2023