Rituály
1.
Lidé v bytech odhrnovali závěsy a dívali se oknem ven. Zvuk četnické píšťalky je upozornil na dění venku. Světla bylo stále dost, tak mohli vidět rozrůstající se skupinu četníků hromadící se u vchodu do vedlejšího domu. Začali se scházet i čumilové, četníci je ale surově odstrkovali pryč, když si dovolili přiblížit se až moc.
Lidé v oknech ztratili zájem poměrně rychle. Z oken nebylo moc vidět a rozšiřující dav zakrýval výhled čím dál víc. Jen sem tam nějaká baba, s povahou neúnosné všeznalky, vykoukla každých pár minut ven, aby prohlédla nezvyklou situaci a mohla časem zpravit všechny sousedy, kteří nemají dostatečný pud sebezáchovy a nechají ji rozpovídat.
Čumilové venku vyhlíželi o něco déle. Menší dav byl napěchován okolo vchodu, jenže když se během hodiny nestalo pořádně nic zajímavého, začal se dav vytrácet, až zbylo jen pár nejotrlejších.
Viktor okolo řídnoucího davu prošel s promočeným Danielem v patách. Četníci hlídající u vchodu je pustili dovnitř. Robert stál před vchodem do bytu, okolo procházeli a navzájem si překáželi četníci. Jedni mířili do bytu a další z něj. Ti, co vycházeli ven, si mnohdy drželi ruku před pusou s výrazem šoku.
Robert na Viktora kývnul. "V bytě byly dvě osoby, když nepočítám hromotluka. Ten chlap byl v bezvědomí a kromě modřin byl v pořádku. Žena takové štěstí neměla. Ohledal jsem rychle její tělo, než se sem nahrnula celá armáda četníků. Chytli jste ho?"
"Ne, ten idiot se utopil," odpověděl mu Viktor, Daniel přistoupil blíže.
"Kniha skončila na dně řeky," ozval se zklamaně Daniel. "Zase nám vyklouzla."
"Má to ve zvyku, tentokrát jsme byli ale zatraceně blízko."
Ozvala se rána a když všichni přítomní otočili hlavu za zvukem, uviděli Viktora s pěstí na stěně. "Blízko..." zamumlal.
Daniel se otočil k Robertovi. "Co jsi zjistil ty?"
"Nic. Ženskou mučili, pak ji podřízli. Pitva možná řekne více. Toho chlapa nejspíš donutili se dívat. Mám ale dojem, že ty něco víš," pohlédl zpříma na Daniela a kývnutím hlavy naznačil směrem do chodby k mrtvole zakryté plátnem.
"Kdo je ten chlap?" zeptal se Viktor, který si kapesníkem utíral lehce zakrvácené klouby na ruce.
"Netuším, kdo to je, ale už jsem ho viděl. Sledoval jsem ho nedaleko Velkého náměstí, setkal se tam se ženou, mluvili o dohodě"
"O jaké dohodě?"
Daniel zavrtěl hlavou. "To neříkali. Žena o sobě mluvila, jako kdyby jí vlastní tělo nepatřilo."
Robert zpozorněl, otočil se zády k nim a pohled upřel do útrob bytu. "Ta žena, měla černé vlasy? Elfka?"
Pár sekund Daniel přemýšlel, snažil se vybavit si obraz těch dvou, jak prochází temnou ulicí. Pak přikývl. "Vlasy měla svázané do dlouhého ohonu."
"Řekl bych, že nám tu leží," řekl Robert a otočil se k nim znovu čelem. "Pravděpodobně byla posedlá..." Nastala drobná pauza. "Něčím."
"To není moc konkrétní," reagoval Viktor. Popošel k plátnu, na kterém se utvořil červený flek od krve a začínal tmavnout.
"Těžko teď zjistím, co to bylo. Rozhodně nic dobrého, nejspíš se to živilo bolestí a utrpením." Ostatní přistoupili k Viktorovi, který klečel u mrtvoly. Vzal cíp plátna a stáhl ho z obličeje. Bylo ho sotva poznat, jak měl znetvořený obličej od výstřelu z pistole.
"Ten už toho taky moc neřekne." Přehodil větší kus plátna přes nohy a odhalil tak větší část těla v ošuntělém oblečení. Páchl po moči a odpadcích. Viktor mu začal prohledávat kapsy u kalhot, nenašel nic. Povzdechl si.
Po schodech vycupitala širší postava v obleku, všichni v něm poznali Vaňáska.
"Co se tady krucinál stalo?" prohlásil, když mu pohled padl na odkrytou mrtvolu. "Netvrdil jsi mi, že mi dáš vědět, jestli se bude schylovat k problémům?" obořil se Vaňásek na Viktora, ten se mezitím zvedl a napřímil.
"Seběhlo se to moc rychle, nebyl čas ti dát vědět."
"Hmm," odfrknul si Vaňásek, až se mu knír zatřepal.
Robert se ujal rychle slova. "Když jsme sem dorazili, tenhle na nás zaútočil." Ukázal na ležící mrtvolu. "S ním to byla rychlá potyčka, Viktor ho střelil."
Vaňásek stočil pohled na Roberta a beze slova přikývl. Robert pokračoval. "Z bytu se vyřítil jinej muž a zaútočil na nás s obuškem. V ruce držel knihu."
"Tu knihu?" Pohlédl z Robertovy tváře na všechny ostatní s překvapeným výrazem.
"Jo," odpověděl Viktor.
"Takže ji konečně máte?" zeptal se rychle a oči mu začaly těkat od jednoho k druhém, hledajíce objemný kvádr.
"Bohužel ne." To se ozval Daniel. "Zaskočil nás a podařilo se mu utéct. Sledovali jsme ho až k řece, skočil do ní. Pronásledoval jsem ho, ale někde v polovině cesty od břehu se ztratil pod hladinou a už nevyplaval. Musel se utopit."
Místo další otázky zakřičel Vaňásek na nejbližšího četníka. "Budeme potřebovat potápěče k řece, Daniel ti řekne, kam mají jít." Daniel se otočil k četníkovi a začal mu popisovat místo, kde hromotluka ztratil z dohledu pod hladinou.
"Mezitím co Viktor a Daniel naháněli hromotluka, já zůstal tady a šel jsem se postarat o ně." Ukázal do prostor bytu. "Žena je mrtvá, podřízlé hrdlo. Muž byl v bezvědomí."
"Tohle se mi fakt nelíbí," utrousil Vaňásek pod vousy.
O hodinu později seděl Viktor s Vaňáskem u stolu v potemnělé místnosti v nejbližší četnické stanici. Naproti nim seděl muž z bytu. Vypadal vyčerpaně, oči napuchlé s nepřítomným výrazem ve tváři. Opíral se zády o opěradlo s rukama složenýma v klíně.
"Jak se jmenujete?" ptal se Vaňásek.
"Martin Peterka," odpověděl téměř nepřítomně, upíral pohled před sebe, ale nezíral ani na jednoho z nich.
"Co jste v tom bytě dělal?"
"Šel jsem navštívit..." Slova se mu zadrhla v hrdle.
"Byla vaše přítelkyně?"
Martin přikývl.
"Jak dlouho jste se znali?" Tentokrát se zeptal Viktor.
"Pár měsíců." Pohled byl prázdný, truchlivý.
"Řekněte, co se v bytě stalo?" zeptal se Vaňásek co možná nejuklidňujícím tónem.
Pohled se změnil, ztvrdnul. Smutek v očích vystřídal děs. "Zabil ji. Ten hajzl ji zabil!"
"Ten, kdo je za to zodpovědný, se utopil," konstatoval Viktor. Martinův pohled se stočil k němu, hleděli si z očí do očí.
"Dobře." Jak jeho vztek přišel, tak byl rychle pryč.
Znovu se ujal slova Vaňásek. "Proč ji zabil? Říkal něco?"
Upřený pohled na Viktora přesunul Martin k Vaňáskovi. Chvíli bylo ticho a pak začal vyprávět vše, co se v bytě stalo.
Chlad v místnosti se dostával až ke kostem. Nízká okna až téměř u stropu propouštěla dostatek světla, aby bylo v místnosti vidět. Zbytek světla zajišťovala plynová lampa nad bílým porcelánovým stolem. Robert a jiný muž stáli naproti sobě a opírali se o stůl, na kterém leželo nehybné a nahé tělo ženy. Stejně jako Robert byl muž oblečený v béžovém plášti s dlouhými rukávy a se zapínáním vzadu. Na několika místech byly vidět tmavé fleky od zaschlé krve.
"Co čekáte, že najdete?"
"Ještě nevím," odpověděl mu Robert popravdě. Z pojízdného stolku vedle sebe vzal do ruky lupu. Obličejem se přiblížil k tělu a začal prozkoumávat všechny rány na kůži, které byly vidět, a lupou se ujišťoval o drobnostech sotva viditelných.
"Všechny rány byly způsobené před smrtí. Musely příšerně bolet." Ukázal na některé z nich.
"Myslíte, že byla při vědomí?"
Přikývl. "Jestli ji něco posedlo, tak ano."
"Co myslíte, že to bylo?"
"Nic hezkého. Potřebovalo ji to naživu, aby se to krmilo její bolestí. Všechno cítila, ale neovládala své tělo."
Asistující lékař se nepatrně zachvěl.
Lupu Robert odložil na pojízdný stolek a uchopil nůž zbroušený po obou stranách a tvarovaný do špičky. Sklonil se nad nahým tělem a zručně nožem provedl několik řezů od klíční kosti přes hrudník ke stydké kosti. Rozevřel kůži a začal zkoumat vnitřní orgány. Plíce se zdály být v pořádku. Srdce bylo zdravé a nebyly patrné žádné zjevné problémy. Pomalu postupoval níže, každý orgán po cestě pečlivě zkontroloval.
"Chuděra, mohla mít dlouhý život," konstatoval asistující lékař a podíval se do jejího šedého mrtvého obličeje. Robert s ním v duchu souhlasil.
Od střev se posunul znovu níže, lehce jí roztáhl nohy a prohlížel si vagínu.
"Zneuctěná nebyla, dokonce byla stále panna," vyhodnotil Robert a narovnal se. Prohlížel si celé její tělo.
"Našel jste něco?"
"Ne, vůbec nic. Nemám tušení, co se v ní mohlo ukrývat." Poodešel dál, pokládaje nůž na stolek. Těžce vydechl a přistoupil k umyvadlu, kde si začal umývat ruce.
"Stále nevíme skoro nic." Viktor práskl s korbelem o stůl. Seděli v Jedové chýši a bavili se o všem, co se předešlého dne stalo a co zjistili.
"Víme s jistotou, že byla posedlá. Potvrzuje to jak Daniel ze zaslechnuté konverzace, tak Peterka."
"K ničemu nám to ale není, nebo máš nějaký briliantní nápad?" zeptal se Daniel opřený zády o opěradlo židle a nataženýma nohama pod stolem.
Robert zakroutil hlavou.
"Uvidíme, jestli potápěč něco najde," řekl Viktor.
"Nafouklou mrtvolu toho plešouna. Knihu nemají šanci najít a ať s ní nebo bez ní, je naprosto bez šance zjistit, co se to tady dělo. Hlavní účastníci jsou mrtví a jediný svědek nemá tušení, o co šlo," uzavřel Daniel a ostatní jen potichu souhlasili.
"Musím něco dělat." Viktor se zvedl od stolu. "Jdete?"
"Kam chceš jít?" Robert se také zvedl.
"Pro začátek zajdeme k řece. Když něco najdou, můžeme u toho být první." Souhlasili.
U řeky se společně s četníky sešlo i pár zvědavců. Neexistuje místo, kde by neobvyklá situace nepřilákala i bandu zvědavých lidí, ať jde o cokoliv.
Když Viktorova parta dorazila, zrovna se na břeh soukala postava v obrovské mosazné helmě. O několik kroků dál stál Vaňásek.
"Našli jste něco?" zeptal se Viktor, ještě než došli k Vaňáskovi blíže.
"Nic, ani tělo. To mohl strhnout proud, časem se objeví. To mi ale starosti nedělá..." Nechal větu schválně nedokončenou, ostatní jen přikývli a pohlédli na vlny na řece.
#pagebreak()
2.
"Líbí se ti to?"
Místnost naplňovaly zvuky těžkého oddechování.
"Jo," vydechl muž ztěžka. Ležel na posteli. Středně dlouhé světlé vlasy mu ležely na polštáři a odhalovaly tak jeho lehce zašpičatělé uši. Ona se tyčila nad ním.
"Hezky do mě zajeď," řekla s touhou v hlase a on do ní zajel. "Áááá, to je ono." Usmála se.
Ještě než zavřel oči a oddal se pocitům, viděl nad sebou kudrnatou blondýnu. Středně velká prsa se houpala nahoru a dolů. Pak oči zavřel a už jen vnímal teplo kolem sebe. Společnými pohyby se dostávali na vrchol blaha.
Po dlouhé době osamění byla slast dotýkat se opět hebké ženské kůže. Větší slast ovšem byla cítit tím, jak ho okolo sebe svírá. Zkušeně a s touhou ho pouštěla do sebe hlouběji a hlouběji.
Naklonila se dopředu a rukama se opřela o jeho hruď. Malá ručka ho zatlačovala do matrace postele, prsty se pohnuly a nehty se zlehka zaryly do kůže.
"Ano!" Zasténala nahlas. Už v ní byl celý, skákala na něm jak zběsilá. Div že se postel nerozlomila v půli. Dřevěné vrzání postele muselo být slyšet skrz zdi, ale co je mu po tom. Užívá si a sousedi ať se třeba zblázní. Navíc tu ani nebydlí.
Chytil ji za boky, to ji překvapilo, slyšel to v jejím krátkém náhlém vydechnutí. Nadzvedl jí tělo a strhl ji vedle sebe na záda. V jednom okamžiku byla nad ním a v druhém se nakláněl on nad ní a to vše aniž by přerušil jejich spojení.
Díval se jí do rozšířených, chtivých očí. Nohy obtočila okolo jeho boků a pomáhala mu udržet patřičné tempo. Nebránil se a přirážel. Zvolna, posléze přidával na rychlosti. Pomyslel si, že už se to blíží.
A pak to přišlo. Neobtěžoval se z ní ven. Zůstal v tom příjemném a teplém místečku a naplňoval jí. On tu nebydlí a ani ji nezná, je to jen obyčejná kurva, kterou po dnešku znovu neuvidí.
"Uff," svalil se vedle ní.
"To nebylo špatné." Usmála se na něj a zboku se přitulila k jeho ochablému tělu.
Oddychoval zhluboka, pomalu se uklidňoval. Cítil se vyčerpaný jako nikdy předtím. Několik minut tam leželi, ona obtočená okolo něho, on načerpávaje síly.
Vstal, přešel k židli s přehozeným oblečením na opěradle a začal se beze slova oblékat. Z postele ho dychtivě pozorovala blondýna.
"Tady." Přistoupil k posteli, stále tam ležela nahá a opírala se o loket, a podal jí peníze.
"Už chceš jít?" Vykouzlila na něho široký úsměv a když jí neodpovídal, nastavila ruku, kam jí dopadlo několik mincí. "Škoda, doufala jsem, že si to zopakujeme."
Cestou ke vchodovým dveřím míjel zrcadlo pověšené na stěně. Na kratičký okamžik se u něho zastavil. Koukala na něj jeho tvář. Znal ji, ale přesto mu přišla jiná. Skoro jako kdyby zestárl, ale to přece není možné. Otočil se k odchodu, zrcadlu věnoval poslední rychlý pohled a vyšel ven.
"Opravdu škoda," řekla do ticha místnosti blondýna. Venku se začalo stmívat. Nahnula se k olejové lampě na stolku, zlehka se dotkla knotu prstem a zapálila ho. Zažehnutý plamen vrhl do okolí oranžové světlo. Trvalo to jen zlomek vteřiny, tvář blondýny už nebyla hebká, ale hrubá a plná očí. Poté výjev zmizel.
"Tohle bude muset stačit, alespoň pro teď."
3.
Martin seděl na židli a přemýšlel. Přešlo pár měsíců a na Markétu začínal zapomínat. Stále ji měl rád, ale minulost změnit nešla. Bylo potřeba jít dál, zapomenout na hrozné události a začít znovu žít. Ať to znamenalo cokoliv.
Kancelář byla plná nových knih. Plánoval je roztřídit už minulý měsíc, stále to však odkládal. Špatně spal, práci zanedbával. Petr se mu snažil všemožně pomáhat, ale kde není vůle, obtížně se hledá i cesta. S Jakubem se v herně nesetkal od doby, co Markéta zemřela. Nebyl toho schopen, vše by mu ji tam připomínalo.
Toho odpoledne odešel z knihkupectví pozdě. Pomalým krokem se ubíral domů s pohledem upřeným na kočičí hlavy. Šel automaticky a nevnímal, kudy jde. Nezáleželo na tom kudy, jen aby se nakonec dostal domů, kde si lehne a usne. Druhý den vstane, nasnídá se a vyrazí do práce. Stejně jako předchozí dny a stejně jako všechny následující dny. Pořád tatáž rutina.
"Eh... eh...", slyšel z nedaleké uličky. Podíval se tam.
"Počkej, ty couro, máš ho jen mezi stehnama." Mumlání muže stojícího před kurvou s vyhrnutou sukní. Ruka zmizela mezi nimi. "To je vono," zanotoval.
Obtočila kolem něj nohu a přitáhla si ho blíže. Martin tam stál a koukal na ten výjev. Platit ženský, aby roztáhla nohy v temné a špinavé uličce a on si s ní mohl několik minut užít. Přišlo mu to jako praštěný nápad.
Kurva na něj kouká s úsměvem na tváři, uvědomil si to až po pár sekundách. Kudrnaté blond vlasy se jí pohupovaly s každým přírazem chlapíka, který si to očividně užíval více než ona. Mrkla a to bylo jasné znamení přestat civět a pokračovat urychleně dál. Kdyby zůstal o chvíli déle, mohl by spatřit mužův orgasmus a je i možné, že by si všiml několika pramenů vlasů, které tomu muži ve stejný moment změnily barvu z tmavé na šedivou. Martin se už ale nedíval a byl znovu na cestě domů.
Ušel asi třicet kroků, než se více rozhlédl, kam ho nohy zanesly. Ulici rozpoznal, zašel jen moc na sever, musí se kousek vrátit. Prošel jednou ulicí a jednou krátkou uličkou a vyšel na svojí běžné trase domů. Ještě se nezačalo plně stmívat, když potkal lampáře. Obcházel od lampy k lampě, otevíral přívod plynu a pomocí tyče s křesadlem na konci zažehl plamen uvnitř lampy. Kudy lampář prošel, tam vnášel světlo do pražských ulic pomalu se ponořujících do večerní tmy.
Zbytek cesty už proběhl velmi nezajímavě, pomine-li pár opilců. Natáhl se do postele, skoro se neobtěžoval ani svlékat, a za pár minut už spal tvrdým spánkem.
Sen se mu zdál těsně nad ránem. Viděl Markétu stát na prašné cestě, krásnou a živou. Slunce osvětlovalo okolní trávu a stromy. V pozadí byl slyšet zpěv ptáků a bzukot hmyzu. Chtěl k ní přiběhnout, ale nemohl. Běžel a přesto zůstával na místě. Výhled se prodlužoval, až se Markéta ztratila v nekonečné dáli. Místo se proměnilo. Už nebyl na cestě, tohle byla ulice. Rozhlédl se kolem a byl si jistý, že ji zná. Tma ustoupila náhle rozsvícené lampě a znovu spatřil Markétu. Stála pod lampou, před sebe vrhala stín a usmívala se na něho. Nadzvedla sukni a odhalila nohy. Martin se na ně instinktivně podíval. Jakmile znovu zvedl oči na její obličej, už to nebyla Markéta. Teď měla blond vlasy, nepoznával ji.
Záblesk. Postava se zvířecí hlavou, vedle nestvůrně vypadající blondýna hledící na něho desítkou očí. Záblesk bílého oslepujícího světla se objevil znovu a Martin se probudil. Sen odplul z jeho mysli stejně rychle, jako se objevil. Vybavoval si útržky a jak ráno plynulo, detaily se ztrácely.
Ten den se rozhodl, že konečně roztřídí knihy hromadící se v kanceláři. Jen co přijde do práce, tak se do nich pustí. Měl pocit, že se v něm něco zlomilo. Vracel se mu elán, dokonce se před zrcadlem na sebe i usmál. Cítil, že dneska bude konečně dobrý den a nenechá si ho ničím zkazit.
Zveřejněno 19. září 2024