Tři kamenny Vyšehradské
Ranní svatoslužba skončila.
Slunce už před nějakou dobou vyšlo a jeho světelné paprsky procházely skrz vitraje za Jaroslavovými zády. Dav sedící v lavicích byl osvětlen myriádou barev. Všichni pomalu vstávali a začali opouštět kostel, zanechávajíce za sebou prázdné lavice, do kterých se barevné šmouhy usadily. Pár lidí se otočilo na Jaroslava, usmáli se nebo jen pokývali hlavou a pokračovali v cestě k východu z kostela.
Jaroslav čekal, než poslední z návštěvníků kostel opustí. Dozvuk několika kroků utichl, Jaroslav se rozhlédl a nespatřil již nikoho, pouze prázdné lavice, do kterých někdo rozstříkl barvy. Ohlédl se.
Levá úzká klenutá vitraj poskládaná z nemalého množství skleněných kousků zobrazovala svatého Vacena při boji se zlem v podobě obrovského monstra. Jaroslav příběh Vacena znal, stejně jako znal mnoho dalších příběhů svatých, kteří dokázali mnohé a stali se modlami k uctívání.
Příběh svatého Vacena vypráví o dávné době někdy před 500 lety. Vesnici sužovalo monstrum, nepodobné ničemu, co slova dokázala detailně popsat a i přes dochované záznamy se vyobrazení monstra od umělce k umělci velmi lišilo. Zde, na vitraji kostela svatého Petra a Pavla, vypadalo monstrum jako bytost sešitá z několika různých těl, ale vitraje nikdy neoplývaly velkými detaily. Nicméně tak zněl velmi hrubý popis v záznamech a uměleckých dílech.
Boj trval několik dní a nocí. Vyprávělo se o zvuku hromů a černé zatažené obloze. Zvuky se s každou hodinou o něco víc přiblížily a když jednoho večera byly slyšet už jen kousek od vesnice, utichly. Nastalo hrobové ticho, ptáci neštěbetali, vítr nehybně stál a nepohnul ani lístečkem. Vesničané pokukující z okna si všimli malé robustní siluety postavy na prahu vesnice. Chvilku tam stála, nehýbala se a nakonec se zhroutila. Našlo se několik odvážlivců, kteří se došli podívat. Na rozbahněné cestě ležel statný trpaslík, pokrytý byl bahnem a krví.
"Už se ostýdati ochochule nemusíte," řekl vysíleným hlasem trpaslík. Tváře odvážlivců se rozzářily.
"Jak se jmenuješ, hrdino?" zeptal se jeden z nich.
"Vacen," stačil trpaslík říct, než upadl do bezvědomí.
Tím příběh svatého Vacena téměř končí. Z vesnice zmizel beze stopy, druhý den ho vesničané v posteli nenašli. V příštích měsících se do vesnice dostávaly zprávy, které vyprávěly o hrdinských činech statného trpaslíka, co si říká Vacen, napříč celým královstvím. Mnoho let uplynulo a Vacen zmizel. Mnozí tvrdili, že zemřel, ale větší skupina byla názoru, že získal nezměrnou sílu a stal se svatým. Teď nad námi všemi bdí a pomáhá ostatním hrdinům.
Pravda může být různá, Jaroslav o svatosti Vacena ovšem nepochyboval. Byl kněz. Při svatoslužbách tyto příběhy vyprávěl a lidé, trpaslíci i elfové se zaujetím poslouchali. Kostel byl místo, kde se mohl každý naučit nejen něco z historie, ale také o dobrotě, lásce a přátelství. Doba byla už tak drsná, že mnohým poskytoval kostel drobnou útěchu.
Prošel okolo všech lavic, zkontroloval nepořádek a zapálil dlouhé svíčky u malých oltářů svatých, rozmístěných okolo stěn kostela. Za historii světa se objevilo spoustu svatých, žádný kostel nebyl schopný pojmout oltáře pro všechny z nich, ale kostely byly otevřeny pro všechny. Je to místo nejen ke klidnému rozjímání, ale i spojnice se všemi svatými, ať už naslouchají či nikoliv.
Cinknutí kovu o kámen.
Jaroslav se ohlédl. "Je tu někdo?" zeptal se zvýšeným hlasem. Akustika kostela jeho hlas ještě zesílila a několikrát ho vrátila v ozvěně.
Žádná odpověď.
Znovu prošel celý kostel a hledal, odkud se zvuk ozval. Když procházel kolem oltáře, odkud probíhala svatoslužba, našel na něm minci s kartou. Na tvrdém papíru byla nakreslena postava krále a v levém horním rohu písmeno K s červeným srdcem. Mince byla ze stříbra s vyraženým lvem a nápisem 1 krejcar. Rychle se opět rozhlédl po kostele, zda někoho neuvidí.
Nikde nikdo nebyl, v kostele byl naprostý klid. Prach, viditelný ve sloupcích barevného světla, si líně poletoval. Nikdo nemohl proběhnout, aniž by prach nezvířil nebo aby si ho Jaroslav všiml, tak jak se tady karta s mincí vzala? Odpověď neměl. Kartu i minci si zastrčil do kapsy, ještě jednou pro všechny případy kostel prošel a pak odešel do malé vedlejší místnosti si odpočinout.
Odpoledne bylo zatažené. Mraky zaplnily celou oblohu a sluníčko nebylo vidět. Nezdálo se, že bude pršet. Nebyla ve vzduchu cítit voda a ani mraky nebyly těžké deštěm. Procházel se Vyšehradskou pevností, míjel hlídkující vojáky, místní obyvatele a návštěvníky. Kdo měl chuť si z nedalekého okolí prohlédnout Prahu z výšky, tady je jedinečná možnost.
Řeka Vltava protéká přímo pod Vyšehradem a uhání si k severu. Z celé délky severní ochoze pevnosti je možné spatřit vrcholky domů Nového i Starého města. Hradba táhnoucí se od severozápadního cípu Vyšehradu se ztrácí v kopci nad vinicemi. Stále severozápadním směrem je možné spatřit i honosnou stavbu z červených cihel patřící Pražskému institutu čarodějnictví, v ní sídlí Fakulta lučby. Ze severozápadního rohu je možné přes stromy zachytit Kamenný most spojující oba břehy. Nad ním se tyčí Pražský hrad, sídlo českého krále Zemína prvního.
Prošel okolo rotundy skrz ohromnou bránu, cesta vedla dále k poslední bráně, která tvořila jeden z konců Prahy.
"Nóóóviný! Kupte si nóviný," vyřvával kluk nedaleko hospody. Jaroslav k němu zašel.
"Jedny si vezmu," a podal mu minci. Kluk sejmul jeden výtisk novin z levé ruky, na které je měl rozložené, vzal si minci a předal Jaroslavovi noviny.
"Díky pane, hezký den," popřál klučina a aniž by čekal, jedním dechem pokračoval ve vyhlašování.
S novinami v ruce se Jaroslav vydal nazpět, jen hned za branou zabočil vlevo mírně strmou cestou do sadu, kam si sedl na lavičku a rozprostřel noviny.
Úvodní titulek hlásal brutální vraždu mladé elfky. Stručný popis článku zmiňoval podezřelého, místo události a fakt, že mohlo jít o pokus vymámení informací o Královské bance, kde zavražděná pracovala. Článek pokračoval na straně 3. Prolistoval ještě předchozí, ale mimo inzerce a nabídky k práci byly články nezajímavé. Přešel tedy na třetí stranu.
Včera, někdy v odpoledních hodinách, se udála brutální vražda s prozatím neznámým motivem. Četníci, kteří dorazili na místo, celou oblast ihned uzavřeli.
Získali jsme vyjádření, z kterého vyplývá, že zavražděná byla mladá elfka Markéta Adamová pracující v Pražské královské bance. Mohlo se jednat o pokus získat informace k vyloupení banky? Něco takového nemůžeme prozatím vyloučit.
Slečna Adamová měla řadu drobných i velkých zranění. Lékař, který na místě tělo slečny Adamové prozkoumával, naší redakci pověděl jak o známkách mučení nožem nebo jiným ostrým nástrojem, tak velké řadě podlitin od tupého předmětu. Při mučení utrpěla i několik zlomenin.
"Nedovedu si představit, jak něco takového mohla vůbec vydržet," prohlásil lékař při rozhovoru. Mučení slečně Adamové ovšem nezpůsobilo smrt, tím se stalo podříznutí hrdla.
Naší redakci bylo taktéž sděleno, že na místě byl zadržen podezřelý, a to jistý Martin Peterka. Pan Peterka vlastní malé nakladatelství a obchod s knihami. Co ho asi vedlo k tak hroznému činu? Na to si naši čtenáři musíte v tuto chvíli udělat názor sami.
Pražské poštovské noviny budou samozřejmě celý případ stále sledovat a budeme Vás jaksepatří informovat o jakémkoliv dalším vývoji.
"Chuděra holka, snad je už na lepším místě," pomyslel Jaroslav. "Můžu jen doufat, aby ji jeden ze svatých vzal pod svá křídla." Krátce se pomodlil za její duši.
"Nazdar Jardo!" vyrušil ho cizí hlas. Jarda se podíval tím směrem. Trpaslík v kožených kalhotách a špinavé lněné košili s černým plnovousem zakrývající většinu obličeje. Drobná očka vykukovala z hlavy sedící na mohutném těle. Ramena měl možná dvakrát širší než Jaroslav.
"Ahoj Čabeli, co ty tu?" Zvedl se z lavičky a podal trpaslíkovi ruku, ten mu ji s ochotou stiskl, možná až moc pevně.
"Se tu tak vochomejtám. Pojednat jsem něčso musel. Nechtít přijít k večeru na karban do putiky?" zeptal se ho Čabel.
"Raději ne, nemůžu si dovolit všechny peníze prohrát," usmál se Jaroslav.
"Nebuď fučík, tě založím, když bude potřeba. Aniť hrát nemusíš, můžeme si jen pobáti," poplácal ho po rameni Čabel. Jaroslav váhal, v minulosti s karbanem měl problémy a málem přišel i o poslední kalhoty. Rozhodně by nechtěl spadnout do stejné situace. Vzpomněl si také na dnešní ráno. Odnikud se na hlavním oltáři objevila karta s mincí. Že by znamení? Proč by po něm chtěl jakýkoliv svatý, aby šel hrát karty?
"Ještě si to rozmyslím. Víš, že jsem s karbanem měl trochu problémy, ale třeba se zastavím a popovídáme si. Promiň, ale měl bych už jít."
"Buď jakž buď. Rád tě povidím, měj se," rozloučili se. Jaroslav zamířil nejpřímější cestou ke kostelu. V kapse nahmatal kartu i minci. Pár her by určitě nevadilo, ne?
Vešel vchodem do kostela, dva novicové zrovna měnili svíčky u oltářů. Pokývali na sebe hlavou, aby nerušili ostatní. Sedl si do zadní lavice a uvolnil se, vyčistil si hlavu od nepotřebných myšlenek a jen seděl a hleděl do prázdna.
Klap, klap, klap.
Zvuk podrážek klapajících na kamenné podlaze kostela vrátil Jaroslava do reality. Uprostřed širokým prostorem mezi lavicemi s klapotem procházela žena. Blonďaté vlasy měla zvlněné do kudrlinek, šaty zelené barvy až na zem. Všichni přítomní se za klapotem ohlédli. Žena v šatech si z pohledů nic nedělala, pokračovala dál až do předních řad lavic, kam si sedla. Zvuk utichl, pohledy se odvrátily a nikdo vyjma Jaroslava si ženy již nevšímal.
Mysl se mu naplnila obrazy půvabu a rozkoše. Představoval si jí svléknutou ze šatů. Živě viděl prsa a ztvrdlé bradavky. Vyklouzla ze šatů a stála tam jako v záři slunce naprosto nahá. Jeho oči sklouzly k zarostlému rozkroku a úzkým bokům, pohledem cestoval vzhůru a obdivoval linii jejího těla.
Cukl sebou, až nakopl pravou nohou lavici před sebou. Mírně dezorientovaný vstal, musel usnout. Podíval se směrem k přední lavici a ona tam seděla, stejná žena jako před malou chvílí ve snu. Dívala se na něj a usmívala se. Spěšně, aniž by se na ni znovu podíval, odešel do vedlejší místnosti.
"Tvoje práce?" U lavičky se objevil postarší muž, špinavý a v otrhaných hadrech.
"Samozřejmě, klidně se posaď, ale trochu dál ode mě. Strašně smrdíš." Druhý muž se posunul na opačný kraj lavičky, aby byl co nejdál. Byl přesným protikladem. Na hlavě mu seděl cylindr a oblečen byl do jistě velmi drahého obleku.
"Tenhle je ale můj," zvýšil hlas vandrák.
"Ještě na něm nevidím tvůj štítek. Není ani tvůj, ani můj. Zatím, ale věř mi, že ho co nevidět dostanu a ty s tím nemůžeš nic udělat."
"To se ještě uvidí!" zařval.
"Nerozčiluje se, škodí to zdraví."
"Tomuhle je to jedno," ukázal na sebe. Na moment zavřel oči. "S trochou štěstí mu nezbývá než pár měsíců."
"Hmm, divím se, že to není v řádu týdnů. To tenhle má před sebou pár let, ale je slaďoučkej. Bude se mít u nás velmi dobře, až na to přijde," olízl se.
"Vaše metody jsou nechutný," otřásl se vandrák.
"Za to ty vaše jsou hotový ráj, že? Utrpení, bolest a násilí. To by vám šlo, ale pravé umění je vám cizí."
"Jako vyspat se s někým je umění?" uchechtl se, až začal kašlat.
"Je to trochu složitější, ale to by tvoje chlupatá plesnivá hlava stejně nebyla schopná pochopit. Ani se nebudu obtěžovat s vysvětlováním. Máš jen štěstí, že tě hned a tady neodklidím z cesty," opáčil muž v obleku a vstal. "Kněz je v každém případě můj a tím to končí."
"Tak to teda ne! Je můj!"
"Tohle nikam nevede," zamumlal si pod nosem. "Co se o něj vsadit? Když vyhraješ, nechám ti ho. Když vyhraju já, je celý můj."
"A co budeme hrát? Jsem pro karty, to máme i tématické," zazubil se vandrák zbylými zuby, co ještě v puse měl.
"Něco tak hloupého? Ne. Myslel jsem na něco zajímavější, něco v čem můžeš ukázat svůj důvtip, talent a obratnost. Zamlouváš se mi, takže ti dám tuhle výhodu."
"Hmm," uvažoval. "Dobře, o co jde?"
"Určitě znáš v Římě svatého Petra. Taková podobná barabizna jako tohle," ukázal na kostel.
Vandrák jen přikývl.
"Stačí když přineseš jeho sloup. Máš týden na to, abys ho sem donesl. Pokud tohle zvládneš, kněz je celý tvůj."
"Co budeš dělat ty?!"
"Počkám na tebe, samozřejmě."
"Jasně, chceš jen abych byl pryč a tys ho mohl dál pokoušet. Na to ti neskočím."
"Máš moje čestné slovo, a že moje každé slovo je čestné, nic nebudu dělat. Tak? Platí?"
Vandrák se až děsivě zašklebil. "Slibuješ, že se kněze ani nedotkneš a o nic se nepokusíš? Ruku na to!"
"Když to musí být." Muž v obleku se postavil dostatečně blízko na dosah ruky, ale dostatečně daleko, aby nebyl pach vandráka tolik cítit. "Slibuji," a potřásli si rukou.
Přeskočila jiskra, zvuk zapraskání. "Dohajzlu."
"Háááhaháá," zaradoval se vandrák. "Tak za týden nashle," uklonil se s předstíranou uctivostí a odpelášil pryč.
"Teď abych mu v tom zabránil," a sám odpochodoval stejným směrem, kudy se dal i vandrák. Za sebou nechali odbíjet zvon, osmkrát byl slyšet jeho úder.
Večer se Jaroslav přece jen zastavil v hospodě. Čabel už byl v jednom kole jak s kartami, tak korbeli. Veselá nálada z něj přímo stříkala, prskal na všechny kolem a přiťuknout si s ním znamenalo vylít dobrou čtvrtinu obsahu.
V kapse znovu nahmatal kartu s mincí. Stalo by se něco, kdyby si jednu hru zahrál? Když měl svůj den, tak mu karty šly a několikrát i všechny peníze na stole vyhrál. Spoustu her ale prohrál a to ho přivedlo téměř na mizinu. Dlužil tehdy, kam se podíval, a jen taktak se z celé situace vyhrabal se zdravou kůží. Možná bude mít nyní štěstí? Smůla ho před řadou let třeba opustila. Mince s kartou se v kostele neobjevila pro nic za nic. Je to znamení. Není to ale varování, aby prokleté karty už nikdy nebral do ruky? Připomenutí vlastní neslavné historie?
"Kam střípiš, Jardo?" ozval se Čabel, který se právě vrátil se snad desátým korbelem jen za dobu, co si Jaroslav přisedl.
"Nic, promiň. Jen jsem se tak zamyslel nad starými časy." Zvedl korbel a napil se.
"Přidej se k nám karetníkům a zapomníš na starý časy. Ty už byly, tak sa ně vyser," máchnul obrovskou rukou ve vzduchu.
"Ne, karty s vámi nedám."
"Ma chceš ščvát? Dělej a nemel." Plácnul do stolu. "Hej, sedni na zadek a nešukej tady," zařval na potácejícího se elfa, který se skoro neudržel na nohou. Nejspíše si byl odskočit, vracel se z venku.
"Co jé?" pronesl otázku v přesném opileckém tónu.
"Rozdej karty, dej i tady brachovi."
"Mně ne." Zvedl se k odchodu. "Díky za pozvání, ale už půjdu."
"Co sa čertíš? No tak sedej."
Jaroslav jen zvedl ruku na rozloučenou.
"Do psí mateře," zaklel Čabel. Než Jaroslav došel ke dveřím, už se od stolu ozýval smích a Čabel s ostatními ztratili o Jaroslava zájem.
Noc byla teplá a klidná. Halas z hospody byl to jediné, co rušilo noční klid. Když se podíval při odchodu k bráně, byla už zavřená. Pouze vnitřní brány zůstávaly pozdě v noci otevřeny a jednou z nich právě teď Jaroslav prošel, aby se vrátil do kostela. Moc piv nevypil, i tak mu chůze dělala drobné problémy. Dlouho nepil a neměl takovou výdrž jako kdysi.
Jak přesně se dostal do postele, netušil. Ráno ho probudil novic. Svatoslužby se nekonaly každý den, přesto bylo povinností vstát a kostel připravit pro návštěvníky, kteří by chtěli brzy ráno kostel navštívit ještě před odchodem do práce.
Bolehlav ho pronásledoval téměř celý den. Venku se sluníčko rozhodlo svítit celý den. Obloha byla modrá a bez mráčku. To Jaroslava přimělo strávit většinu dne v kostele. Ochrana stínu a chlad kamenných stěn mu dělaly na bolavou hlavu dobře.
Ležel na posteli a myšlenky se mu honily jedna přes druhou. Usnul.
Týden utekl jako voda. Čabel se objevil dva dny po setkání v hospodě a smrděl jak prasečí chlívek. V Praze vyřídil vše a musel se vrátit domů, tak zaskočil za Jaroslavem alespoň se rozloučit. Jaroslav ho měl víceméně rád. Před lety se jejich cesty rozdělily, když se Jaroslav rozhodl něco udělat se svojí závislostí na karbanu. Od té doby se viděli jen párkrát a většina setkání proběhla naprosto stejně.
Zbytek dnů byl stejný jako před setkáním s Čabelem. Odsloužil pravidelné svatoslužby a udržoval kostel společně s novici v honosném stavu. Novice poslal s váčkem mincí, včetně objevené mince v kostele, na trh, kde měli koupit jídlo a potřeby pro kostel. Mince skončila u obchodníka se zeleninou. Karta naopak skončila v ohništi v Jaroslavově pokoji ještě ten den, kdy se s bolehlavem probudil po hospodské pitce.
Vlak se proplétal krajinou a roznášel páru s kouřem do okolí. Slunce se sklánělo k západu. Ve dveřích otevřeného nákladního vagónu stála postava s širokým úsměvem a jiskrou v oku. Oblečení bylo kdysi jistě čisté, ale nyní bylo potrhané a špinavé. Konce nohavic se třepily, měly samou díru a visely na něm jak pytel. Košile byla ve velmi podobném stavu a nejspíš se na ní daly najít i zbytky jídel za posledního půl roku.
"Pche, já tomu opeřenýmu parchantovi ještě ukážu," odplivl si. "Alespoň se zbavím tohodle těla a budu moct zpátky. Není moc ohebný," a pokusil se protáhnout.
Skřípění brzd. Vlak začal zpomalovat. Když zastavil, trhan seskočil z vagónu a přešel do přední části vlaku k lokomotivě, kde se shromáždilo několik cestujících.
"Co se děje?" zabručel.
"Strom na kolejích, musí ho odklidit," odpověděla žena v drahých šatech klidně, aniž by se na tázajícího podívala.
Trhan si jí pečlivě s jedním vykuleným okem prohlédl. "To jsem si mohl myslet, že jsi to ty."
"Někdo tě musí hlídat," opáčila žena, otočila svojí hezkou a milou tvář na trhana a mrkla.
"Hm," zahuhlal a odkráčel zpátky k nákladnímu vagónu. Maximálně dvě hodiny zpoždění, to není nic strašného. Stále má pět dní. Zamnul si ruce.
Dělal si trochu starosti kvůli tomu opeřenci, ale snad se mu nebude plést do cesty a bude hrát poctivě. Oni to beztak jinak neumí. A on sám to zase neumí jinak než s podvody. Sloup, který ležel v bedně vystlané senem, nebyl ze správného kostela. Když mu odkýval, že ví, o který kostel jde, tak lhal. Tyhle věci ho nezajímaly a dost pochyboval o opeřencově schopnosti rozeznat původ sloupu. Rozhodně tím ušetřil čas a to bylo důležité. Knězova duše bude jeho!
Hodina utekla a vlak se dal do pohybu.
"Vidíš?! Stihl jsem to!" zaradoval se vandrák sedící na kozlíku povozu. "I přes ty tvoje podpásovky. Moc dobře vím, že to byla tvoje práce."
"Vidím," usmál se široce muž v obleku. "Jsi přesně tak důvtipný a inteligentní, jak jsem si myslel."
"Takže si to byl ty?! Strom na kolejích, utopil si mi jedno tělo..."
"Samozřejmě. Nic jiného sis ani nezasloužil. Tenhle sloup," ukázal na sloup, "není ze správného kostela."
"No a co? Stejně jsem vyhrál!"
"Jedno to vskutku je, žel tvůj týden před hodinou vypršel."
"Cože?!" vybuchl vandrák. "Co plácáš za nesmysly?"
"Když si vyrazil, bylo necelých osm hodin. Souhlasíš se mnou?"
Přikývl.
"A teď je..." nedokončil větu. Zvon ve zvonici kostela začal odbíjet. Oba stáli východně od kostela na cestě, která lemovala park se vzrostlými stromy. Počítali údery zvonu.
"Devět," řekli jako jeden hlas.
"Podvedl si mě, ty svině!" začal vandrák řvát. Seskočil z kozlíku, doběhl vzadu k povozu a popadl sloup do obou rukou. Druhý muž vytušil, co bude následovat. Vzal nohy na ramena a vběhl do parku mezi stromy, ale nebylo mu to nic platné.
Vandrák hodil sloup po muži a přestože se netrefil přesně a sloup so roztříštil na tři kusy o strom, při dopadu jeden kus kamene muže zasáhl do hlavy a se zlomeným vazem skončil na zemi. Kameny se zaryly několik centimetrů do hlíny.
Křik kolemjdoucích přivolal stráže. Dorazili ale pouze k hořícímu tělu vandráka u povozu a slabému záblesku v parku mezi stromy, kde leželo nehybné tělo druhého muže a vedle něho stály tři kameny, opřené jeden o druhý, zaryté v zemi.
Podle svědků, než vandrák chytl plamenem, zjevil se jako chlupaté stvoření s kopyty místo nohou. V mžiku se výjev ztratil, tak si nikdo nebyl jistý. Jiní svědci, procházející park, zahlédli záblesk bílého světla a v něm siluetu. Groteskní postava několikahlavého stvoření s širokými křídly. Ani oni si nebyli jistí, co přesně viděli.
Ke kamenům se mnozí neodvažovali ani přiblížit. Stráž je opatrně obcházela a z přivolaných četníků pouze jediný přistoupil blíže. Nic se nestalo. Sloup rozlomených kamenů nehybně stál a místní si začali vyprávět různě překroucené historky, jak se na místo dostaly. Staly se nezamýšleným výstavním kusem na Vyšehradě a nikdo jim později neřekl už jinak než Čertovy kameny nebo také Čertův sloup.
Zveřejněno 11. září 2023